S životními jubilei přichází vždycky čas na nějaké balancování a hodnocení. Já načínám ve svých letokruzích čtvrtou desítku a ačkoliv fyzická zdatnost je u mě dobře zmáklá, ta psychická pokulhává. Tohle je zatím asi moje nejintimnější zpověď, ke které jsem se dokopal inspirován projektem Nevypusť duši. Psychické zdraví je v naší společnosti hodně podceňované. Mít deprese je buď společenské stigma a nebo módní označení špatné nálady 17leté puberťačky. Ale jaké to vlastně je, když Vás vlastní mysl neposlouchá a dlouhodobě nepociťujete štěstí?

Vždycky jsem byl člověk, který je emocionálně vnímavý a pohledem na svět spíš negativní. Posledních 29 let svého života jsem měl všechno tak nějak vybalancované a pod kontrolou. Až jsem si začal uvědomovat, že ne všechno je u mě v pořádku. Jednoho dne jsem prostě zjistil, že se neumím radovat z běžných věcí a že mi štěstí a dobrou náladu nepřičaruje prakticky nic. Začal jsem přemýšlet nad tím, v jaké jsem životní situaci, co jsem dokázal, co umím, co mám, kolik si vydělám, kolik mám blízkých přátel, proč nemám přítelkyni. Moje „nové“ já si na tyto otázky našlo jednoznačnou odpověď: „Nestojíš za nic. Nic neumíš, nic jsi nedokázal. Nikde tě nechtějí a dobrou práci nedostaneš, protože jsi nula. Holce nemáš co nabídnout, protože nemáš peníze. Podívej se na své známé, jak jsou úspěšní.“ Blbé je, že nevím, kde se to ve mě vzalo. Nevím, jak tomu čelit. Rozum mi říká, že je potřeba udělat změnu. Jenže pak se ve mě vždycky něco láme a já začínám opět naslouchat svému vnitřnímu kritikovi. Nevím, zda bylo dříve vejce nebo slepice. Jsem v začarovaném kruhu. Vím, že je mi blbě, ale zároveň nevím, co chci změnit. Neustále se prezentuji svou špatnou náladou, protože jsem nespokojený. Do toho žiju sám ve městě, které nemá budoucnost a připadám si ztracený.

Začal jsem chodit na psychoterapii. Moje racionální já si uvědomuje, že je potřeba něco změnit, než se uchlastám nebo nevím co. Jenže moje emotivní já se stále brání jakýmkoliv změnám. Vnitřní kritik stále hodnotí mé schopnosti a můj vždy negativní pohled na svět jasně říká, že tady mě stejně nic dobrého nemůže potkat. Moje vnímání mého světa nejde jednoduše změnit. Samotného mě sere, že si neumím užívat radost a štěstí z maličkostí. Ale snad se to brzy změní. Ne, nemám chřipku nebo angínu. Jen trpím každodenní špatnou náladou a chronickým nedostatkem štěstí.

Doporučte článek:Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestShare on LinkedInEmail this to someone