Naše rodina je postižená chorobou, která se jmenuje badminton. Jejími příznaky jsou obdivování okrajového olympijského sportu, dobrovolná práce pro klub a naivní představa, že jednou bude všechno lepší. V nejtěžším stádiu choroby je moje sestra, kterou to postihlo tak moc, že trénování a turnajům věnuje většinu svého času. U normálních sportů by se dalo říct, že je profesionální badmintonistkou.

Vincent Desplanche, licence Creative Commons BY-NC-ND 2.0

Vincent Desplanche, licence Creative Commons BY-NC-ND 2.0

Jenže účinná medicína na tento druh choroby u nás neexistuje a pacient si může vybrat dva způsoby léčby. Tím prvním je vykašlat se na své hráčské ambice, třikrát týdně chodit na trénink, hrát lokální či národní turnaje dle své výkonnosti a v případě trenérské činnosti rezignovat na své dlouholeté zkušenosti a přenechat místo jiným – rychlokvaškám bez výsledků, za to s licencemi honosných názvů typu „Master super trainer“.

Druhou cestou je „obout“ se do toho, vykašlat se na předsudky, zavřít před vším oči, být ještě víc naivní a chtít dosáhnout badmintonového Svatého grálu. Touto cestou se vydala moje sestra. Jak to tak několik let pozoruji, je to cesta náročná a jednosměrná – prostě highway to hell. Navíc jste na všechno sami. Badmintonové Bratrstvo kočičí pracky nemá žádný program na podporu takto postižených sportovců a je na Vás, jestli máte peníze na trénování a celý servis kolem.

Ze začátku to šlo. Sestra byla hospitalizovaná v zahraničním tréninkovém centru, ale po čase ji to bylo malé, protože trenéři měli na starost více svěřenců, než bylo potřeba. Převezli jsme ji do jiného sanatoria s téměř osobní péčí a na nějakou dobu se situace stabilizovala. Jenže jak nemoc postupovala, sestra vyžadovala opět další přísun odborné péče nejen od badmintonového trenéra, ale i od profesí jako fyzioterapeut, mentální kouč, kondiční trenér. Také vyžaduje pravidelné turnajové transfuze s patřičným plánováním.

Žádný sport není zadarmo a badminton obzvlášť s sebou nese značné náklady. Ty si můžete kompenzovat třeba dobrým pocitem, ale moc si za to nekoupíte. Odměnou Vám ale vždy bude zjištění, že jste na všechno sami, nemáte s kým dlouhodobě a smysluplně trénovat a ještě máte být hrdí na Bratrstvo kočičí pracky, pod kterým na turnajích vystupujete, a které nemá na Vašich výsledcích naprosto žádný podíl.

Věřím, že takováto cesta profesionálního sportu je náročnější víc psychicky než fyzicky. Obzvlášť Vás musí deptat pohledy na pacienty z jiných zemí, kde cítíte podporu jejich národního Bratrstva kočičí pracky. Pokud se ovšem něco nezmění, tak čeští badmintonisté nikdy nenajdou svůj Svatý grál na rozdíl třeba od Španělů. Ale nevím, zda naše Bratrstvo kočičí pracky vůbec o úspěšnou léčbu svých pacientů stojí?

Obrázky: Vincent Desplanche, licence Creative Commons BY-NC-ND 2.0