Pomalé pokovidové obnovování letů do Eilatu mě inspirovalo k plánu na kratší zimní úskok do teplých krajin. Návštěva Izraele mě hodně lákala, protože jsem měl chuť na hummus a také jsem chtěl zjistit, jestli je ta země civilizovanější, než vedlejší Jordánsko. Před cestou jsem se vybavil hromadou informací od kamarádky Lenky, která tam kvůli izraelskému příteli jezdí častěji než já na Hostýn. Do Izraele asi nemá smysl cestovat bez alespoň elementární znalosti dějin a regionálních souvislostí. Takže já jsem si koupil Biblické příběhy od Ivana Olbrachta, podíval se na pár videí na YouTube a přečetl spoustu článků na Wikipedii. Dva týdny před naší cestou se stalo v Jeruzalémě několik ozbrojených útoků, tak jsme k tomu všeobecnému přehledu přidali ještě netflixový seriál Fauda. A mohli jsme vyrazit!
Praktické cestovatelské tipy najdete opět ve druhé části článku.
Sobota: Cesta do Eilatu
Prvním předpokladem zvládnutí pobytu v židovském státě je přílet do země mimo šabat, kdy se v zemi nepracuje a nefunguje ani veřejná doprava. Nám to z Vídně letělo v sobotu odpoledne a v Eilatu jsme byli po 20. hodině večer, což už je po šabatu. Letiště Ramon International se nachází 20 km severně od Eilatu na hranici s Jordánskem a je poměrně malé. Imigračním výslechem jsme prošli velice rychle. Jelikož jsme měli od Lenky půjčenou kartu Rav-kav na placení hromadné dopravy, záhy jsme seděli v autobuse směr Eilat. Asi kolem 22. hodiny jsme už byli ubytovaní ve skromném hotelu v centru a šli jsme si na nějaký ten izraelský street food.
Neděle: Vyhlídkový přejezd do Jeruzaléma
Neděle byla pro mě asi nejnáročnější den, ale plán jsem tvořil já, takže jsem to musel zvládnout. V 8 ráno jsme asi půl hodiny přebírali auto v půjčovně a poté jsme se stavili pro rychlý nákup vody a nějakého jídla v supermarketu. První zastávka v navigaci: Ein Bokek a koupání v Mrtvém moři, 200 km, příjezd kolem poledne. Řízení bylo občas nudné, mnohokrát se změnil ráz krajiny z “kopce-skály-šutry” na “šutry-skály-kopce”, ale pro jednou jako zážitek samozřejmě k nezaplacení. Jezdit tuhle štreku častěji, tak mě klepne. Do letoviska Ein Bokek, kde jsou prakticky jen hotely a plážičky, jsme přijeli mimo sezónu. Teplota vzduchu byla 24 stupňů, voda nic moc, ale cílem bylo očváchnout se v kapalině, která nadnáší i takové vorvaně jako jsem já. Navíc to bylo zadarmo včetně záchodů, převlékáren a tekoucí sladké vody na umytí. I s hummusem a baba ganuš v místním bistru nám to zabralo lehce přes hodinku.
Spěchali jsme o pár kilometrů vedle na pevnost Masada, která byla postavena za dob krále Heroda na slušném kopci tyčícím se nad Mrtvým mořem. Věděl jsem, že se dá nahoru jít pěšky a nebo jet lanovkou. Jelikož jsme ale na místo přijeli kolem 14. hodiny, limitovala nás otevírací doba pevnosti. Po přepočítání cen vstupu a lanovky jsme usoudili, že jediná rozumná varianta je kompromis. Z časových důvodů nahoru lanovkou, z finančních důvodů dolů pěšky. Masada je z velké části rozpadlá. Nejúchvatnější pohledy na ni jsou záběry z dronu na internetu. Ale i na místě to má zvláštní atmosféru. Je z ní krásný výhled daleko do Jordánska a v příjemném únorovém teple je tam prostě krásně. Jak se blížila 16. hodina, začalo klesat slunce a dalo se fotit. Osobně mě nejvíc zaujalo, jak důmyslně tehdy dokázali ve vyprahlé pustině zajistit zásobování pevnosti vodou, a to do takové míry, že na kopci byly například lázně nebo bazén. Cesta z pevnosti dolů nám zabrala něco přes půl hodiny takzvanou Hadí stezkou. Nástup na ni byl z nějakého důvodu uzavřený s cedulí “Due to weather conditions”, ale počasí bylo normální a vítr naopak s večerem slábl. Naštěstí druhý vchod od lanovky byl otevřený a dosud nechápu, kdo si tam z koho dělal srandu.
V návštěvnickém centru jsem se ještě musel připojit na místní wifi, abych si načetl navigaci do Jeruzaléma přes Google Maps. Dosud používané Mapy.cz totiž uznávají samostatnost Palestiny a jako offline mapa Izraele se mi nestáhla palestinská teritoria a navigace mě nechtěla navigovat nejkratší cestou do Jeruzaléma. Silnice podél Mrtvého moře do Jeruzaléma vede po palestinci nárokovaném území, ale jedná se o bezpečnou část, kudy se běžně jezdí. Když jsme se blížili k jeruzalémskému bezpečnostnímu checkpointu, doprava houstla. Já jsem si připravil pernou chvilku, když jsem špatně odbočil a navigace bez internetu mě neuměla vrátit zpátky na cestu a offlinové Mapy.cz měly své podklady až o 100 metrů dál. Nakonec jsem to zvládl a po dalších asi 20 minutách jsem objel celý Jeruzalém a zaparkoval v P+R garáži na Mount Herzl, odkud jsme se pohodlně dopravili tramvají do centra prakticky až před hotel.
Po rychlém ubytování jsme se vydali na večerní prohlídku Starého města. Jaffskou bránu jsme měli asi 5 minut chůze od hotelu, takže záhy jsme se nechali pohltit nepřehlednou spletí uliček. Celkem neplánovaně jsme rovnou prošli i bezpečnostní kontrolou a ocitli jsme se u Zdi nářků. S dostatečným respektem k místu jsme si prohlédli jedno z nejvýbušnějších míst na zeměkouli a pokračovali jsme muslimskou částí k Damašské bráně, kde jsme si koupili boží baklavu. Cestou do hotelu jsme si ještě dali falafel v pitě a unavení po celém dni zapadli do peřin.
Pondělí: Jeruzalém a cesta do Mitzpe Ramon
Den jsme začali lehkou snídaní v pekárně v centru, abychom vyzkoušeli místní speciality. Podél hradeb rozdělujících Staré město a muslimskou část Jeruzaléma jsme směřovali na Olivovou horu, odkud je dechberoucí výhled na město. Bohužel, ten den hodně foukalo, takže pocitově bylo mnohem chladněji, i když sluníčko mělo sílu. Vyfoukaní jsme pak Lví bránou vstoupili opět do Starého města. Začíná zde křížová cesta Via Dolorosa. Jednotlivá zastavení jsme si předčítali z kapesního průvodce, protože nějaké velkolepé turistické cedule zde nenajdete. Došli jsme k Chrámu Božího hrobu a opatrně vešli dovnitř. Vzhledem k probíhající rekonstrukci zde byla přístupná asi tři základní důležitá místa: Golgota (místo ukřižování Ježíše), Kámen pomazání (místo, kde bylo Ježíšovo tělo pomazáno před vložením do hrobu) a samotný Ježíšův hrob. Někteří věřící brali návštěvu hodně vážně a intenzivně se modlili prakticky na každém kroku. Z Chrámu jsme se vrátili zpět do uliček muslimské části, kde jsme si vyzkoušeli kávu z džezvy, šavarmu a džus z granátového jablka.
Před 13. hodinou jsme došli k již poměrně dlouhé frontě turistů čekajících na bezpečnostní kontrolu pro vstup na Chrámovou horu, která je pod kontrolou muslimů. Jelikož si ji nárokují i židé, je toto místo neustálým zdrojem konfliktů a provokací. Celá chrámová hora je velice impozantní a dominuje jí Skalní dóm – známá mešita se zlatou kopulí. Bohužel, dojem z prohlídky nám kazil silný vítr, takže jsme pak byli rádi, když jsme se opět schovali v labyrintu uliček.
Odpoledne jsme se tramvají přesunuli k autu na Mount Herzl a vydali se na vyhlídkovou cestu směr Mitzpe Ramon. Ze začátku jsme jeli velice pohlednou kopcovitou krajinou, kde se v blízkosti Jeruzaléma nachází spousta turistických tras. Později se krajina změnila spíše v zemědělská pole. Část jsme jeli podél neprostupné ochranné zdi oddělující palestinská teritoria od zbytku země. U Beerševy se krajina změnila v poušť a okolí města i silnice vypadalo jako chudinský slum plný odpadků. Dál cesta pokračovala pouští a po setmění jsme dojeli k hotelu v Mitzpe Ramon.
Úterý: Když za celý den nevidíš ani jeden strom
Ráno po rozednění jsme se zašli podívat ke kráteru Machteš Ramon. Šli jsme po jeho okraji od návštěvnického centra dál k vyhlídce Camel Mount. Viditelnost byla i přes ostré ranní slunce poměrně slušná a “díra” pod námi se rozprostírala do nepředstavitelných rozměrů. Zážitek nám však kazil silný vítr s pocitovou teplotou kolem bodu mrazu. Na druhou stranu jsme tam byli sami ještě před nájezdem turistických a školních autobusů.
Kolem 10. hodiny jsme se vydali na delší přejezd pouští na jih do Red Canyonu. Hned ve sjezdu do kráteru jsme na dvou místech u silnice viděli kozorožce. Zbytek nekonečně dlouhé cesty monotónní krajinou lemovala upozornění, že se nacházíme v oblasti s vojenským výcvikem a na několika místech jsme opravdu viděli vojáky, jak s BVPčky nacvičují přepad palestinské vesnice (ironie – stop). Po poledni jsme dojeli šotolinovou cestou na parkoviště u turistických stezek vedoucích do Red Canyonu. Bylo tam zaparkovaných několik autobusů a cestou údolím jsme potkali asi 7 hlučných skupinek izraelských školáků. Hodinu a půl dlouhá únorová procházka byla příjemná, ale později v létě to musí být strašná výheň.
Nakonec jsme podél zadrátované izraelsko-egyptské hranice (s velbloudy na egyptské straně) sjeli dolů do Eilatu a na chvíli se zastavili u moře u hraničního přechodu s Egyptem. Zanechalo to na mě poněkud rozpačitý dojem, protože se nejednalo o žádné hezké pláže, ale kamenitý hnus, kde je z důvodu ochrany korálů povolené koupání jen na několika málo úzkých pásech. Před 16. hodinou jsme odevzdali auto v půjčovně, ubytovali se v hotelu, zašli si na jídlo a před soumrakem jsme se šli projít na promenádu k moři, která je lemována obchody a takovými těmi obřími hotely, kde si člověk připadá jako ve vězení. V 19 hodin jsme se šli podívat na hudební fontánu a zbytek večera jsme strávili na pokoji s lahví izraelského vína. Pak už jen stačilo se vyspat a ráno sednout na autobus směrem na letiště.
Informace k cestě a Izraeli
Jak se tam dostat?
Do Tel Avivu se dá dostat z Prahy, Vídně i okolních letišť v Polsku. Cenově nejdostupnější jsou lety z Vídně s Ryanair nebo Wizzair, ale občas je potřeba hledat vhodné datum. Do Eilatu na jihu aktuálně létá Wizzair z Vídně nebo Ryanair z Krakowa. Určitě se vyplatí před nákupem letenek zkontrolovat, zda datum nespadá do nějakého židovského svátku. Pokud chcete cestovat v době šabatu (od pátečního večera do sobotního večera), zkontrolujte si, zda budou v provozu návazné služby (veřejná doprava, autopůjčovny).
Jak jsme se dopravovali?
Z letiště Ramon do Eilatu a v Jeruzalémě jsme využili veřejnou dopravu. V celé Izraeli se veřejná doprava platí pomocí předplacené karty Rav-kav, kterou si za 5 NIS koupíte v automatech na letišti, na nádraží nebo na velkých zastávkách. Na kartu si nabijete kredit a veřejnou dopravou pak cestujete jednoduchým “pípnutím” při nástupu a jízdné se odečítá z kreditu. Při jízdě autobusem stačí jedna karta na více cestujících (počet cestujících se volí při nástupu na terminálu u řidiče). V Jeruzalémě nás tento systém ovšem překvapil. Jen díky ochotné cizí paní na zastávce, která nám to lámanou angličtinou vysvětlila, jsme pochopili, že při cestě tramvají musí mít Rav-kav každý cestující. Museli jsme tedy přikoupit další Rav-kav, kam už jsme si ale načítali jen jednotlivé jízdy vždy u automatu (cca 5 NIS). Automaty naštěstí umí anglicky a berou platební karty. Aby to bylo ještě komplikovanější, pokud v Jeruzalémě zkombinujete nejprve autobus a poté tramvaj, může jet na jednu Rav-kav více cestujících a tehdy platíte přestupní tarif (cca 10 NIS) namísto jednotlivé jízdy. Nakonec to ale nebylo tak složité, jak se zdá.
Pro přesun po Izraeli jsme si v Eilatu půjčili auto. Nejlevnější Kia Picanto s automatem a základním krytím nás vyšla na 55 EUR/den a na 3 dny jsme měli limit 700 km, což pohodlně vystačilo na cestu do Jeruzaléma a zpátky. Řízení bylo poměrně v klidu. Pokud nepočítám hustý provoz při průjezdu Jeruzalémem, tak silnice směrem na jih byly spíše prázdné. Izraelci jsou za volantem dle mého stejní pacienti jako Češi, takže ve městě brzda-plyn a než vás předjedou, budou se vám lepit na kufr.
Noční můrou pro mě bylo tankování. Benzinky mají samoobslužné automaty podobně jako v Česku například Orlen Express. Tankoval jsem u dvou různých benzinek, ale žádný automat se mnou nemluvil anglicky. Přede mnou byl displej hebrejských znaků a ani náznak možnosti přepnout jazyk. Naštěstí jsem pokaždé natankoval nějak nestandardně za pomoci obsluhy, která díkybohu rozuměla anglicky.
Ubytování
Před mou cestou jsem byl upozorněn, že kvalita ubytování v Izraeli je oproti Evropě na nižší úrovni a pokud hotel nemá dostatečné množství hvězdiček, bude to průser. Na druhou stranu jsme ale ve všech hotelech jen přespávali a nemělo smysl hledat něco hogo fogo. Jediným požadavkem byla vlastní koupelna a pokoj bez štěnic. Little Prince Hostel v Eilatu byl opravdu jen taková nouzovka na přespání, ale nic, z čeho bych olezl (první noc za 1500,- a poslední za 1100,-). V Jeruzalémě se mi podařilo sehnat v centru příjemný Jerusalem Inn řetězce Smart Hotels za 1700,-. Nejdražší a nejhezčí byl nový hotel Even Derech v Mitzpe Ramon (2600,-). Nevím, jakou zkušenost mají jiní cestovatelé s Izraelí, ale my jsme takto byli s ubytováním v pohodě. Ještě si dovolím odbočku k Mitzpe Ramon. V okolí je několik pouštních kempů, kde za cenu pěkného hotelu dostanete “romantiku” ve stanu. Vzhledem k počasí, jaké při naší návštěvě panovalo, jsme nakonec byli rádi, že jsme dali přednost komfortu. Když už kemp v poušti, potom raději doporučím Wadi Rum v Jordánsku.
Jídlo a ceny
Izrael je drahá jako prase. S tím se musíte smířit. Pokud ale jedete jen na pár dní a máte rádi blízkovýchodní kuchyni, určitě vydržíte na street foodu. My jsme to přežili prakticky na hummusu a falafelu v pitě. Doma to nemáme, tak proč se tím intenzivně nepřejíst, že? Cena falafelu v pitě, hranolků a “pickles” se pohybovala kolem 25-35 NIS, pokud jste chtěli místo falafelu maso, bylo to obvykle tak plus 10 NIS. Litrovka vody v supermarketu stála kolem 6 NIS, půllitrovka Coca-coly 10 NIS, nejlevnější jogurt 6 NIS, pečivo ve “výhodném” balení po 5 kusech si pamatuji tak za 12-15 NIS. Víc jsme toho nezkusili.
Jeruzalém
Pokud budu kdykoliv sestavovat žebříček TOP 5 míst, která jsem navštívil nebo navštívím, Jeruzalém bude mezi nimi. Myslím si, že toto město, nejde popsat. To se musí zažít. Před návštěvou je nutné přečíst si alespoň na Wikipedii základní minimum o historii města, jeho místech a náboženských souvislostech. Teprve potom můžete vnímat, na jak relativně malé ploše (ačkoliv Staré město je docela rozlehlé) se mísí tři hlavní světová náboženství. Nemá smysl sem rozepisovat, co stojí za návštěvu, to najdete v každém průvodci. Určitě vám ale doporučím rezervovat si pro Jeruzalém více než jeden den. Sám se sem chci ještě někdy vrátit.
Bezpečnostní situace
Podívejte se na Netflixu na seriál Fauda a nikdy do Izraele nebudete chtít cestovat. Z pozice turisty, pokud se budete pohybovat po Izraelem kontrolovaném území, budete v pohodě. Do míst jako Hebron nebo Ramalláh se sami nedostanete a v Jeruzalémě jsou na turisty zvyklí. Myslím si, že vám bude stačit běžná ostražitost. Večerní Přerov je občas větší dobrodružství než Izrael.
Na druhou stranu nemá smysl brát cokoliv na lehkou váhu. Ačkoliv jsou všude ozbrojené vojenské nebo policejní hlídky, tento region stále doutná a nikdy nevíte, co se může přihodit.