Rumunsko je svou rozlohou poměrně velká země, a tak je jasné, že jsme toho během naší 6denní pánské jízdy viděli a zažili opravdu jen trochu. Itinerář jsme měli opět nabitý. Ve zkratce jsme chtěli stihnout Bukurešť, moře i hory. Přečtěte si, jak jsme naši cestu nakombinovali a nechte se inspirovat. Jak je u mých zápisků z cest obvyklé, praktické rady a doporučení najdete na konci článku.
Den 1. – čtvrtek – Bukurešť
Pokud do Rumunska letíte letadlem, může být letiště Bukurešť – Otopeni Vašim prvním kontaktem s touto zemí. Letiště je to nevelké a v letní sezoně poměrně přelidněné. Do centra města vás sveze buď vlak nebo pomalejší autobus. My jsme samozřejmě zvolili klimatizovaný autobus, v přepočtu asi za 15 korun. Více než půlhodinová jízda byla tak trochu vyhlídkovou. První věc, která mě v Bukurešti (2 300 000 obyvatel) zaujala, byly bulváry lemované vzrostlými stromy, takže i přes jasný den s teplotami nad 30 stupňů a batohem na zádech, nebylo díky všudypřítomnému stínu úplně na zdechnutí. Naše první kroky směřovaly k ohromnému parlamentnímu komplexu, který nechal vybudovat diktátor Caucescu a jedná se o největší budovu v Evropě. Později jsme směřovali do historického centra, kde jsme měli zamluvený byt na první noc. Byli jsme přímo v centru, kde jsou v okolí veškeré restaurace, bary a diskotéky. Nějaké velkolepé historické skvosty zde ale nečekejte. Bukurešť je hodně škaredá metropole a nejzajímavější je pozorovat, kolik budov se nachází v dezolátním stavu a jak jim na balkóně nebo na střeše rostou stromy.
Den 2. – pátek – Konstanta
Dalšího dne po snídani jsme se vydali metrem na Severní nádraží, odkud nám jel vlak do Konstanty. Vlak byl vyprodaný do posledního místa a prvních asi 20 minut, než jsme se rozjeli, nefungovala klimatizace. Po příjezdu do Konstanty jsme došli pěšky k našemu dalšímu ubytování a záhy jsme se vydali na pláž. Konstanta (317 000 obyvatel) je asi jediné rumunské letovisko. Pláže přímo u historického centra jsou klidnější (a nudnější). Přesto zde bylo několik plážových barů a otravný Rumun, který se nám snažil znepříjemnit koupání, jelikož jsme si nechtěli pronajmout lehátka. Turismus a noční život se soustředí na výběžku Mamaia na severu. V naší části Konstanty byla jen jedna pěší ulice s restauracemi, které všechny zavřely ještě před půlnocí.
Den 3. – sobota – zpátky do Bukurešti a pro auto
V sobotu ráno jsme se poměrně těžko pobalili a pospíchali na vlak zpátky do Bukurešti. Tentokrát jsme jeli dražším vlakem, který jel asi o 10 minut rychleji a místa k sezení byla jaksi menší než předešlého dne. Opět bylo vyprodáno. V plánu bylo vyzvednout ve 14 hodin v půjčovně na letišti auto, ale my jsme měli ještě pár hodin k dobru, které jsme strávili procházkou po další části Bukurešti směrem k Vítěznému oblouku a přes sympatický park s jezerem na jedno pivko a autobus na letiště. Tato část Bukurešti nakonec nevypadala tak děsivě jako naše zkušenost z prvního dne. Auto jsme vyzvedávali v půjčovně Pricecarz a více se o ní dočtete níže. Chtěli jsme vyzkoušet rumunské auto, proto jsme zvolili Dacii Duster, která se ovšem pro čtyři urostlé muže nezdála jako nejprostornější volba. Protože i cesta je cíl, pro přejezd do Brašova jsme zvolili časově delší cestu. Udělali jsme si zastávku v bufetu u silnice na tradiční mici, podívali jsme se k horskému kostelíku Suzana a krátce jsme si vyšli z průsmyku Bratocea na kopec s vyhlídkou, kde jsme poprvé poznali, jak ostří jsou místní pastevečtí psi. Kolem 18. hodiny jsme se ubytovali v historickém centru Brašova (253 tisíc obyvatel). Lehce zklamaní z Bukurešti jsme si zde na hlavním náměstí připadali jako v jiné zemi. Malebné centrum bylo plné lidí a zahrádky restaurací praskaly ve švech. Až do setmění se tu mísily různé skupinky lidí, od rodin s dětmi až po mladé, co si vyšli za písničkou.
Den 4. – neděle – výlet na Drákulův hrad
Po snídani jsme si vyšli na lanovku nad městem. Byli jsme tam na její první jízdu toho dne. Z kopce, odkud byl celý Brašov jako na dlani, jsme pak sešli menší oklikou zpět na byt, kde jsme se rozloučili s ukecaným ubytovatelem. Jeli jsme menší zajížďkou přes horské středisko Polana Brašov. Cestou jsme míjeli hrad Rasnov, kde by možná pro příště stálo za to naplánovat zastávku. Samotná vesnice Bran byla plná turistů. Auto jsme odstavili na jednom parkovišti poblíž hradu a vydali se neprostupnou hradbou stánkařů se suvenýry, občerstvením a lidmi stojícími frontu na vstupenky směrem k hradu. Když si koupíte vstupenky přes internet, předběhnete tuto pekelnou frontu. Samotný hrad je poměrně malý, jeho interiéry nejsou nafukovací a počet návštěvníků byl v neděli tak velký, že jsme celou prohlídku absolvovali v jedné dlouhé upocené frontě. Za mě osobně palec dolů. Spravil jsem si chuť alespoň čerstvým langošem a dál jsme pokračovali autem do města Fagaraš (28 000 obyvatel). Centrum bylo v neděli odpoledne ještě ospalejší než v Přerově, takže jsme zde jen nakoupili jídlo na další den a vydali se na ubytování do hor. Petrolheadi asi už tuší, že to bylo ubytování u slavné Transfagarašské silnice, kam jsme se chystali další den.
Den 5. – pondělí – Fagarašské hory a medvědi
Zodpovědně jsme večer vypili jen jednu láhev pálinky, protože nás čekalo brzké vstávání. Už před osmou jsme túrovali Duster v zatáčkách legendární silnice a s přibývajícími metry jsme se kochali úžasnými výhledy do údolí. Zaparkovali jsme v nejvyšším bodě silnice u jezera Balea. V plánu jsme měli výšlap po okolních kopcích, které zde překonávají výšku 2000 metrů. Terén byl poněkud drsný a cesta neubývala. Museli jsme tedy zaimprovizovat a okruh zkrátit na variantu, které bychom se ještě předchozí večer smáli. Nicméně vrstevnice v mapě často ukazovaly téměř 10 výškových metrů na 10 metrech vzdálenosti. Zabrat daly jak výstupy, tak i sestupy. Ve finále jsme ušli něco kolem 10 kilometrů a i se zastávkami to zabralo více než 4 hodiny. Odpoledne jsme přejeli horským tunelem na druhou stranu pohoří. Bylo před námi nekonečné údolí s klikatící se silnicí nevalné kvality. Když jsme se blížili k vodní elektrárně a přehradě Vidraru, naskákaly nám na mobilech varovné zprávy, že se nacházíme v oblasti, kde jsou přemnoženi medvědi. Smáli jsme se tomu přesně dalších 10 zatáček, dokud jsme u silnice nepotkali medvědici s medvíďaty. Udělali jsme si z auta několik fotek a na dalších asi 5 kilometrech jsme takové fotospoty potkali ještě tři. Těžko říct, do jaké míry byli medvědi naučení na neukázněné turisty, kteří jim z auta hází jídlo a nakolik tam opravdu jsou přemnožení. Nicméně byl to zážitek. Dál jsme pokračovali přes Pitesti do Targoviste (80 000 obyvatel), kde jsme měli poslední zastávku a nocleh. Od města jsme toho moc nečekali, ale nakonec bylo docela zajímavé a s obstojnou nabídkou restaurací.
Den 6. – úterý – cesta domů
Na poslední den jsme měli v plánu jen dojet na letiště. Jelikož jsme měli času poměrně dost, pojali jsme to jako vyhlídkovou jízdu po rumunském venkově. Udělali jsme si tedy zastávku u jezu, průjezd vesnicí někam do pole a zpátky nebo jsme potkali karavanu cikánských povozů. Po poledni jsme s menší reklamací vrátili Duster v půjčovně a vydali se zpátky na přeplněné letiště. Zde ještě stále vládne takový ten zlodějský punc exkluzivity „být na letišti“. Ceny všeho zde byly přemrštěné. V duty free shopech byly ceny shodné s obchody ve městě, akorát cenovky nebyli v místní měně, ale v eurech, což znamenalo „krát 5“. Bohužel jsme zde museli navíc přečkat dvouhodinové zpoždění a těšili jsme se, až si nakoupíme něco k jídlu a pití za normální ceny na letišti ve Vídni.
A jak tedy bylo v Rumunsku? Dobře! Lidé byli příjemní. Jídlo bylo chutné. Kde bylo třeba, domluvili jsme se anglicky, zaplatili jsme kartou, měli signál na mobilu. Úrovní veřejného prostoru Rumunsko asi právem uzavírá žebříček zemí EU jako jedna z nejchudších zemí, ale asi není na místě dívat se na něj skrz prsty. Na druhou stranu si myslím, že je vždy přínosné podívat se do země, kde se nemají tak dobře jako u nás v Česku, ať si toho trochu vážíme.
Užitečné informace na cestu
Jak se dostat do Rumunska?
Samozřejmě to jde i vlastním autem nebo vlakem, ale vzhledem k cenám letenek z Vídně nebylo o čem moc přemýšlet. Aktuálně mezi Rumunskem a Vídní létá Ryanair i WizzAir a kromě hlavního města Bukurešti se lze za pár EUR dostat i do dalších měst jako je Kluž, Suceava nebo Sibiu.
Jak jsme se tam pohybovali?
V Bukurešti jsme využili MHD. Do Konstanty jsme jeli vlakem, který bylo nutné zakoupit dopředu na přesně daný spoj. Z Bukurešti se dá jet vlakem i do dalších velkých měst. My jsme však pro druhou část výletu využili auto z půjčovny, které bezpochyby dává určitou míru svobody.
Kde si půjčit auto?
Kolem letiště v Bukurešti existuje bezpočet autopůjčoven od klasických značek jako je Sixt po lokální poskytovatele. Snad všechny autopůjčovny sídlí kousek od letiště a poskytují bezplatný shuttle. My jsme si z recese řekli, že chceme v Rumunsku jezdit v Dacii Duster, proto jsme vedle rozumné ceny vybírali z půjčoven, které měly v nabídce tento vůz. Volba padla na půjčovnu PriceCarz. Z hlediska rezervace, shuttlu do půjčovny i odbavení bylo vše v pohodě. Co ovšem nebylo v pohodě, tak technický stav auta, které mělo najeto jen 80 000 kilometrů, ale po převzetí na něm začaly blikat všechny možné chybové hlášky, co si umíte představit. Vrcholem byly totálně sjeté pneumatiky, přičemž na pravém předním kole byl jiný typ pneu než na zbytku auta. Reakce půjčovny: „tohle je docela staré auto.“ Takže příště bych zkusil štěstí v jiné půjčovně, ačkoliv nové Dacie Stepway nebo Toyoty C-HR vypadaly udržovaně.
Co jídlo a pití?
Jídlo na Balkáně mě vždycky bavilo, ale ve srovnání s Albánií, Makedonií nebo Bulharskem mi nabídka tradičních jídel přišla trochu slabší. Jídla byla dobrá, hodně založená na mase, ale zpětně si už neumím vybavit žádný highlight. Pivo bylo všude taková ta tradiční průhledná močka, která ale v parném létě skvěle osvěží. Z tvrdého jsme nejčastěji zkoušeli pálinku. Zaujal mě také místní sýr kaškaval, který nabízí v různých variantách připomínajících eidam až po aromatické vyzrálejší kousky a to jak z kravského, tak i z ovčího nebo kozího mléka. Populární je v Rumunsku jídlo mici, což jsou grilované válečky mletého masa.
Jaké jsou v Rumunsku ceny?
Přiznám se, že jsem to úplně nepřepočítával a hodnotím to spíš pocitově. V restauracích jsme nechali asi tolik jako necháte v Přerově nebo v Olomouci a to jsme navštěvovali spíše ty turisticky exponovanější místa. V supermarketech mi to přišlo o něco levnější než u nás. Pivo v restauracích bylo na české poměry drahé. Půllitr za 70 Kč nebyl nic neobvyklého.