Letos jsem se o prázdninách vydal s kamarády do další méně obvyklé destinace: Albánie a Makedonie. Pokud se Vám nechce cestovat vlastním autem, nejlevnějším a nejrychlejším způsobem je bezpochyby letadlo. Z Budapešti se do Tirany nebo Skopje dostanete s WizzAir za pár stovek a hlavní město Makedonie je z Bratislavy ještě levnější. Naše cesta tedy započala ve vlaku z Brna do Budapešti a následným přeletem do hlavního města Albánie.
Naivně jsme si mysleli, že je Albánie plná muslimů a že se tomu budeme muset přizpůsobit především po stránce konzumace alkoholu. Naštěstí jsem před cestou dostal „nalejvárnu“ o Albánii od své kolegyně, která pochází z Tirany. Pro začátek si tedy udělejme jasno: ano, islám v těchto končinách jako náboženství figuruje, ale život lidí a turistů ovlivňuje dle naší zkušenosti jen o trochu víc než křesťanství v Přerově. V Albánii jsme měli možnost navštívit jen hlavní město Tiranu a přilehlé přímořské město Drač (Durrës). To, co jsme viděli a zažili, bych nazval bordelem a chaosem. Na silnicích se jezdí v tureckém stylu a kruhový objezd slouží pro vjetí, zatroubení a vyjetí. Úroveň zpracování a čistota veřejného prostoru je zde ve srovnání s Českem mizerná. Na ulicích jsou vidět velké rozdíly mezi bohatými a chudými. Cenová úroveň neodpovídá okolnímu světu. Ceny v restauracích a barech bych přirovnal k Brnu nebo Praze, což je luxus při představě, že průměrný Albánec vydělává v přepočtu 10.000 Kč. Albánie je zemí mercedesů. Potkáte jich víc, než v Česku škodovek. Nezáleží, jak je Váš mercedes starý, důležité je, že to je mercedes.
Naše návštěva Albánie měla ryze poznávací charakter. Chtěli jsme nasát atmosféru Tirany a doslova „ochutnat“ Albánii. To se nám myslím dařilo. Snažili jsme se stravovat tak nějak s místními. Na muzea a velké památky jsme nenarazili. Přímořský Drač mě ničím neokouzlil. Promenáda i pláže nenabízely nic světoborného. Na pláži chybělo veškeré zázemí a byl tam nepořádek. Občas jsme zakopli o žebrající cikáně. Osobně jsem rád, že jsem navštívil Albánii, ale nic mě neláká se tam vrátit, jelikož z Evropské unie jsem rozmazlený a zvyklý na pořádek. Tedy až na ty hory. Hory jsou v Albánii snad všude okolo a jsou na pohled krásné.
Další naší zastávkou byla Makedonie. Tři dny jsme strávili kolem jezera Ohrid a jeden den jsme si vyčlenili na bleskovou prohlídku centra Skopje. Z Tirany do Ohridu jsme se nechali převést cizím pánem, který nám v Tiraně u autobusového nádraží nabídl místa v autě. Být tam s dívkou, tak s díky odmítnu, ale čtyřem urostlým borcům snad žádné nebezpečí nehrozí, takže jsme na nabídku přistoupili. Neřešili jsme cenu dopravy, ale časovou úsporu, která nám dala prakticky jeden den k dobru. Samotný Ohrid se mi líbil. Města a vesničky kolem jezera mají atmosféru přirovnatelnou třeba k Bodamskému jezeru – všude hotely, kempy, lodě a lodičky, pláže.
Jeden den našeho pobytu jsme věnovali výletu (túře) do Národního parku Galičica. Dlouho jsme řešili, jak se tam dopravit. Nejlepší volbou bylo nakonec taxi. Naplánovali jsme si výstup na horu Magaro (2254 m.n.m.) a taxík nás vyvezl do průsmyku ve výšce 1550 metrů. Zbytek jsme si vyšlápli pěšky a zvládli jsme to i v teniskách. Pokud se někdy vydáte na Magaro, doporučuji jít okruh ve směru hodinových ručiček, protože výstup bude pozvolnější. Zpátky jsme se vraceli do vesnice Peštani na břehu jezera, což je „pouhých“ 700 metrů nad mořem. Turistické značení zde není žádná hitparáda, ale existuje. Nám hodně pomohla offline aplikace Mapy.cz v mobilu. Veškeré občerstvení je potřeba vzít si vlastní, po cestě není žádný bufet.
Třetí den pobytu u jezera Ohrid jsme se vydali k bazilice Svatého Nauma u albánských hranic. Původně bylo v plánu jet výletní lodí, ale časová náročnost plavby nám úplně neseděla do plánu přejezdu autobusem do Skopje. Naštěstí se nám podařilo sehnat taxík, který nás ochotně za smluvenou cenu zavezl. Okolí bazilky je zvláštní poutní místo, které je svým charakterem přirovnatelné ke Svatému Hostýnu nebo Svatému Kopečku. Nachází se zde stánky s cetkama, restaurace a od pohledu parádní pláž, která v parném létě vybízí ke koupání. My jsme však zamířili zpět do Ohridu a dál do Skopje. Do Skopje jsme nakonec jeli s „naším“ taxikářem, který nám tuto službu nabídl za přijatelnou cenu. Opět jsme kalkulovali s časovou úsporou a pohodlností. Cesta z Ohridu do Skopje vede z velké části přes hory, takže je stále na co se koukat. Makedonské hory jsou od pohledu úchvatné a určitě stojí za návštěvu. Před Skopje jsme si ještě udělali malinkou zajížďku do kaňonu Matka. Kaňon je dlouhý 30 kilometrů a kolem něj se nachází několik jeskyní. My jsme navštívili možná 500 metrů soutěsky, ale i tak to stálo za to. Příroda dokáže být úchvatná, když chce. K večeru jsme dojeli do Skopje a po ubytování jsme se vydali do města na večeři a za zábavou. Můj první kontakt se Skopje byl s jeho večerní krásně nasvícenou variantou a nábřeží řeky Vardar v centru nabízelo několik barů, kde to žilo.
Poslední den našeho výletu byl nejtěžší. Probudili jsme se s menší kocovinou z předešlé noci a na nás čekalo spalující červencové vedro. Vydali jsme se na prohlídku centra. To, co v noci vypadalo impozantně, se ve dne ukázalo jako dokonalé novostavby v historickém duchu. Zašli jsme si tedy raději do muslimské čtvrti. Jednalo se o starou část města, která byla lemována krámky, restauracemi a bufety v muslimském stylu. Také jsme si vyšlápli na místní hrad, ale parný den a prázdný žaludek nás nakonec zavedl do stínu restaurace a unavení jsme nějak přečkali do odjezdu na letiště a návrat domů.
Abych to shrnul, tak v Makedonii se mi líbilo víc než v Albánii. Makedonie je o trochu méně chaotická a o trochu více evropská a uklizená. Pokud by na věc přišlo, tak bych se tam rád vrátil a určitě bych zvážil program v podobě treku po horách. V obou zemích jsme se vždy dobře najedli, ale v Makedonii mi to přišlo cenově výhodnější. Obvykle jsme skončili u kombinace výtečného šopského salátu a balkánské klasiky jako pljeskavice či podobného mletého masa. Pivo v obou zemích mají a dokáže zahnat žízeň. Někdy zažene i chuť na další pivo.
Jinak mě v Makedonii překvapilo, kolik tam mají oproti Albánii mešit, když 65 % obyvatelstva se hlásí k pravoslaví a jen 33 % jsou muslimové (v Albánii je 60 % muslimů). Odpověď lze hledat v nepřehledných vztazích mezi jednotlivými etniky na Balkáně, potažmo bývalé Jugoslávii. Vztahy mezi Makedonci a Albánci jsou zde dlouhodobě napjaté a právě stavba mešit je jakousi demonstrací albánského vlivu. Diskuze s místními na téma vztahů mezi Makedonci a Albánci může být celkem výbušná. My jsme se na toto ptali několika studentek ve Skopje v baru a z jejich reakcí vyplynulo, že Albánce nesnáší. I náš taxikář, který nás vezl z Ohridu do Skopje, měl cestou několik narážek na Albánce. A tohle se mi na takovém cestování líbí, když člověk dokáže aspoň trochu proniknout mezi místní a zeptat se na jejich názory. Ovšem názor jsme měli zprostředkovaný pouze jen z jedné strany a dosud netušíme, zda je nevraživost mezi etniky nějakého racionálnějšího původu.
Nakonec zde hodím klasicky několik užitečných tipů:
- Peníze jsme si v obou zemích měnili na místě z EUR a nebyl s tím problém.
- Předplacená SIM s datovým balíčkem mě v obou zemích vyšla asi na 10 EUR. Signál byl ucházející, ale často jen 3G. Při koupi SIM se vždy registrovalo číslo na jméno po předložení pasu.
- Hodně jsme cestovali taxíkem. Cenu jsme si vždy domluvili předem. Jelikož jsme byli čtyři, tak nám výsledné částky nepřišly nijak vysoké a vůbec jsme neměli pocit, že nás chce někdo oškubat. Vzhledem k omezené funkčnosti veřejné dopravy pro nás byl taxík často jediné rozumné řešení.
- Jazyková bariéra v obou zemích byla. Do Makedonie se nám hodila azbuková průprava z Ukrajiny. Každopádně vždy jsme se nějak anglicky domluvili, úplně ztracení jsme se necítili a snad všude měli obrázkové nebo anglické menu.
- Ubytování jsme řešili přes Airbnb a pro čtyři to vycházelo skvěle.
- Do národního parku Galičica se platí vstup a prý je možné, že Vás během dne nějaký ranger zkontroluje, zda máte zaplaceno. My jsme zaplatili, ale nikdo nás nekontroloval. Třeba je to jen taková výhružka turistům.
- Vodu jsme pili balenou, kohoutkovou i z pramene u cesty a nijak se to na nás neprojevilo. Nicméně balená je vždy jistota.
- Jídlo nemělo chybu. Pokud rádi zkoušíte nové věci, zde si přijdete na své. Není to žádná exotika jako v Asii, ale pochutnáte si. Maso seženete často skopové a mnoho variant jídel je připravených z mletého masa. Šopský, makedonský a řecký salát jsou jídla, která si musíte dát a skvěle se hodí jako příloha k hlavnímu jídlu. Zkuste ochutnat balkánský sýr – my v tom rozdíl neděláme, ale zde mají v obchodech snad jen tento typ sýru, za to v mnoha variantách.
- A pokud jsem se v začátku článku vyjadřoval nelichotivě k Albánii, tak vězte, že je to jen můj osobní názor. Jsou lidi, kteří se v podobném prostředí pohybují rádi a nasávají atmosféru jiného stylu života. Já mám prostě rád větší klid.