Dnes začnu krátkým zamyšlením: “Co se vám vybaví, když se řekne Sarajevo nebo Bosna a Hercegovina?” Myslím si, že většina lidí bude mít velice podobné asociace. Schválně, zda je v tomto článku potvrdím?
Tento rok v létě jsem se s kamarády vydal na týdenní cestu přes Bosnu a Hercegovinu zakončenou v chorvatském Dubrovníku. Do nabitého programu se nám podařilo naskládat spoustu aktivit a zážitků. Jak se nám to tak obvykle stává, i Bosna s Hercegovinou nás mile překvapily.
Banja Luka
Náš let z Vídně směřoval v úterý večer do Banja Luky, hlavního města Republiky Srbské, což je jedna ze dvou hlavních entit Bosny a Hercegoviny. Etnicky je obývaná Srby (pravoslavní) a (ne)překvapivě inklinují k Srbsku, prostřednictvím čeho je zde cítit silný ruský mocenský vliv.
Letiště svou velikostí připomíná menší Penny Market a mezi appronem, pasovou kontrolou a stanicí taxi ujdete asi 68 až 88 metrů podle toho, zda z letadla vystupujete předními nebo zadními dveřmi. My jsme se hned chytli výhodné cenové nabídky 20 EUR za taxík do města, protože ve čtyřech by nás jízdenky na autobus stály minimálně stejně. Večer jsme se ubytovali v bytě ve městě a šli jsme na večerní korzo centrem, které bylo k našemu úžasu plné lidí. Našli jsme zahrádku, kde brali karty, dali jsme lahvové pivko a ve 23 hodin se skoro na povel všichni lidi vytratili a už nebylo otevřené jediné hladové okno nebo večerka.
Ve středu ráno jsme si prošli nevelké centrum Banja Luky a na místním tržišti jsme koupili domácí pálenku v pet flašce. Na tento typ nákupu jsem si dobře pamatoval z Makedonie, teda vlastně nepamatoval, tak jsem to raději nehecoval a nechal kluky vybírat. V poledne jsme vyzvedli auto v půjčovně a posunuli se na kraj Banja Luky k horkému prameni Vručica na břehu řeky Vrbas, kde jsme se chvíli koupali. Dál jsme jeli nádhernou soutěskou podél řeky do vesnice Krupa na Vrbasu, kde jsme navštívili nový “monastýr” a poobědvali jsme u starobylých vodních mlýnů.
Odpoledne jsme pokračovali ve stylu road tripu, kluci popíjeli vychlazené kuželky a já kolu. Krásnou přírodou jsme dojeli k Plivskému jezeru, které se už nacházelo ve Federaci Bosny a Hercegoviny. U jezera byla opět soustava dřevěných vodních mlýnů a hromada muslimských turistů z Blízkého Východu, kteří sem houfně zajíždí na výlety ze Sarajeva. Pouze o pár kilometrů dál leží městečko Jajce, kde je jako turistická atrakce velký vodopád. Vstupné na vyhlídku jsme s díky odmítli platit, ale prohlídku historického městečka doporučuji. Bylo to sice hodně do kopce a hodně potu, ale mělo to své kouzlo.
Na večer nám zbýval už jen přejezd do města Travnik. Kluci opět provokovali s kuželkami, já jsem jim usrkával desátky a podstupoval jsem chemický šok z další vypité koly. Travnik leží přibližně 500 – 550 metrů nad mořem a je z obou stran obklopen horami vysokými 1200 – 1600 metrů. Centrum není velké, ale na příjemné posezení a přejezení se čevapi to stačilo.
Výlet do hor
Ve čtvrtek po snídani jsme si dali rychlý výlet na pevnost nad městem a potom už jsme autem přejížděli k vrcholu dne, jezeru Prokoško v horách (1600 m.n.m.). Cesta venkovem byla klidná, dokud neskončil asfalt. Posledních 15 km ukazovala navigace dojezd asi 25 minut, ale ve skutečnosti to bylo terénem skoro hodinu. Seat Arona není žádné SUV, ale každý centimetr světlé výšky navíc se tu ukázal jako silně využitelný. Většina cesty byla na první nebo druhý rychlostní stupeň, takže jsem byl vděčný za automat. Místy byl terén hodně kamenitý a prudký, což činilo řízení vcelku zábavným, protože s předním náhonem jsem nikdy nevěděl, kdy skončím.
Nakonec ale po několika mini infarktech a mnoha nadávkách při škrtnutí spodkem auta o šutr jsme se vynořili u malebné vesničky v horách, kde se kolem jezera rozkládal muslimský Disneyland. Nechápu, proč se horské jezero obklopené dřevěnými chaloupkami stalo tak oblíbené u návštěvníků ze Saudské Arábie, ale na trek s námi na kopec nešel vůbec nikdo.
Doslova cestou necestou jsme vyšplhali asi 600 výškových metrů na vrchol Krstac a Nadkrstac (2112 m). Uvítala nás nádherná liduprázdná krajina, ale čas kvapil a my jsme se po krátké svačině vydali okružní cestou zpět k jezeru. Směr ze začátku udávala jen prokácená kleč. Kluci měli strach, že je dole v údolí medvěd, já jsem se spíš bál, abych někde nešlápl na nějakého hada. Příroda však kolem nás byla moc hezká a k jezeru jsme se vrátili kolem dvojice, která si nahoru na louku vyjela na čtyřkolce “provozovat lásku”. To byl takový důkaz toho, že na opravdovou turistiku tu nejsou zvyklí.
Cesta autem od jezera dolů nebyla o moc rychlejší. V první automyčce v civilizaci jsme umyli zaprášené auto a pokračovali jsme do Sarajeva. Ubytování jsme měli velice blízko starého města, avšak s garáží, kam nacouvat byl taky zážitek (zde patří zvuk poklepání se po vlastních ramenou). Byli jsme celkem unavení a oproti horám bylo v Sarajevu pěkné vedro. Šli jsme na jídlo do starého města. Restaurací tam bylo hodně, ale najít nějakou, kde točili pivo, byl docela nadliský úkon. Ale zadařilo se. Opět jsme se velice dobře nadlábli, prošli jsme si pulzující centrum, koupili baklavu na chuť a zbytek večera jsme se věnovali moudrým řečem s lahví lokálního alkoholu.
Sarajevo
V pátek po snídani jsme jeli k Tunelu Spásy. Jedná se o nízký tunel pod ranvejí letiště, kudy během občanské války utíkali Bosňáci ze Sarajeva ostřelovaného Srby a naopak dovnitř do města jím proudila pomoc. Zvláštní a silné místo, které má určitě svůj význam, ale nemít auto, asi bych tam znovu cestu nevážil. Po prohlídce jsme vrátili auto v půjčovně na letišti a do centra dojeli hromadnou dopravou.
Byl čas oběda, tak jsme zašli do restaurace místního pivovaru, který jsme měli naproti ubytování. Posilněni dobrým jídlem (jak jinak na Balkáně) jsme se s kuželkou v kapse vydali k lanovce na kopec Vidikovac nad městem. Zde jsme si kolem cedulí upozorňujících na zmije udělali krátkou procházku a sestup zpět jsme zvolili kolem opuštěné olympijské bobové dráhy a vybombardované astronomické observatoře. Finální část do Sarajeva byla poněkud o hubu a nechápu, jak do některých strmých ulic zajíždí auta, ale asi to nějak jde.
Na ubytování jsme si dali krátký chill pod klimatizací. Na pozdní odpoledne jsme se vydali na netradiční prohlídku přes Free Tours věnovanou válečnému Sarajevu. Průvodce nám dělal Neno, 39letý muž, který prožil obléhání Sarajeva jako dítě. Ze svého pohledu nám zprostředkoval informace o dnešní Bosně a o hrůzách 90. let. Společně jsme si prošli část města po místech, která sehrála ve válce důležitou roli a stále jsou živým památníkem této skoro 4 roky dlouhé hrůzy.
Cesta do Mostaru
Sobotní dopoledne jsme věnovali další prohlídce Sarajeva. Prošli jsme staré město – Baščaršija – kolem známé fontány Sebilj. Podle legendy, kdo se z ní napije, ten se do Sarajeva určitě vrátí. Dál jsme s batohy na zádech stoupali kolem hřbitova až k pevnosti Žuta tabija. Odtud je naprosto úžasný výhled na celé Sarajevo a dopoledne tu ani nebylo tolik lidí. Jen je škoda, že místní kavárna měla zavřeno. Dál jsme opět do kopce prošli klikatými uličkami k větší pevnosti Bijela tabija, kde už se platilo vstupné. Výhledy do okolí byly opět pěkné, ale víceméně se jednalo jen o několik starých zdí.
Kolem poledne jsme prošli centrem města až do Velikeho parku, kde je několik památníků obětem války. My jsme se tu schovali ve stínu stromů a pojedli nějaký ten burek a chvíli odpočívali. Odpoledne nám jel vlak do Mostaru, takže jsme se už poněkud vysílení horkem přesunuli na sarajevské nádraží.
Jízdenku jsme měli zaplacenou přes internet, ale před samotnou cestou jsme si museli jít vyzvednout do okýnka jakýsi paragon, který sloužil jako cestovní doklad. Bosenské železnice jsou slušný skanzen, ale na linku do Mostaru je vypravována souprava vagonů, která vypadá jako vyřazené TGV. Na cestovní třídy se tu asi nehraje, protože nás nechali v klidu sedět v něčem, co vypadalo jako first class. Železnice do Mostaru je považována za jednu z nejhezčích v Evropě a musím říct, že část vedla opravdu krásnou přírodou a scenériemi, které nám akorát kazilo hrozně špinavé okno. Ve vlaku, bohužel, nebyl jídelní vůz, ale naštěstí jsme měli po ruce láhev lozovače, tak jsme se mohli hodit do pohody.
Na večer jsme se vydali na prohlídku starého centra Mostaru a zapadli do příjemné hospůdky vysoko nad řekou Neretva, kde jsme si dali opět parádní jídlo. Nakonec jsme den zakončili s lahví vína na pláži u řeky pod známým mostarským mostem.
Mostar a okolí
Nedělní plán byl prozkoumat okolí Mostaru. Chtěli jsme dojet autobusem do Blagaje. Autobus ovšem nejel, takže jsme zvolili opačný postup. Taxíkem jsme jeli do vesničky Buna, kde se ve formě širokého vodopádu vlévá stejnojmenná řeka do Neretvy. Odtud jsme šli proti proudu Buny bosenským venkovem, až jsme došli na místo určené ke koupání. Buna měla i v parném létě kolem 10 stupňů, protože vyvěrá jen o pár kilometrů dál z jeskyně v Blagaji. Bylo to neskutečně osvěžující, akorát “úroveň” veřejného prostoru byla hodně balkánská.
Nekonečnou výhní jsme pokračovali další 3 kilometry mezi venkovskými domky s bazény. Některé byly hezké, opravené a nebo nové. Občas jsme narazili na opuštěný dům, na jehož fasádě byly viditelné zásahy od šrapnelů. Jako fatamorgána se nám cestou zjevila klimatizovaná “Jednota” se zmrzlinou a vychlazeným pivem, které v nás jen zasyčelo. Když jsme dorazili do Blagaje, ocitli jsme se opět v muslimy natřískaném mumraji. Všichni se přijeli podívat na jeskyni s vyvěrající Bunou. Do jeskyně je možné nechat se odvézt na loďce a celá plavba trvá asi 10 minut. Vystáli jsme si frontu a z nějakého nepochopitelného důvodu po nás nikdo nechtěl peníze. Zbytek dne jsme v Blagaji strávili čekáním na autobus, který tentokrát opravdu jel a dokonce mu i fungovala klimatizace. Večer jsme se chladili pod klimatizací na bytě a když v televizi skončilo finále Eura, šli jsme ještě na jedno do města.
Cestovní (čti “zabitý”) den
Pondělí jsme věnovali přejezdu z Mostaru do Dubrovníku. Nějak se nám podařilo koupit poslední 4 volná místa u Flixbusu na spoji Sarajevo – Dubrovník. Autobus měl na odjezdu z Mostaru asi dvě hodiny zpoždění a další ještě nabral cestou. Autobus byl relativně moderní, akorát docela dost lidí cestovalo na stojáka a z klimatizace nade mnou mnohokrát vytekla kondenzovaná voda. Touto cestou jsme tedy zabili celý den a na ubytování v centru starého Dubrovníku jsme dorazili až v 6 večer. Bylo nám pekelné vedro, tak jsme se chvíli chladili s pivem v ruce pod klimatizací a pak jsme si zašli na večeři. Našli jsme si restauraci Kamenice s mořskými plody, která nebyla cenově úplně ustřelená a hlavně jídlo bylo moc dobré. Zbytek večera jsme se loudali po starém městě, které bylo plné turistů ze západu. Češtinu jsme však naštěstí skoro nezaslechli.
Dubrovník
Úterý byl náš poslední den, avšak letadlo nám letělo až večer, takže jsme měli dost času, jak si projít Dubrovník a okolí. Já jsem se před 8. hodinou vydal na obchůzku s foťákem, ale slunce už dávalo znát, že nás opět bude čekat skoro 40 stupňů. Po snídani jsme si odnesli batohy do úschovny poblíž stanice lanovky a po lehku jsme šli na prohlídku městských hradeb. Procházka po hradbách na přímém slunci stála 35 EUR a hned po prvních 10 schodech z nás stříkal pot na všechny strany. Nutno však říct, že za ty peníze to tu nebylo přelidněné a výhledy na přístav a staré město byly nádherné.
Kolem oběda jsme se šli asi na 10 minut okoupat na totálně přelidněnou městskou pláž Banje. Dalším místem, kam jsme se vydali jen ve třech (Winny odmítl), byla vyhlídka nad městem. Lanovkou by nás to stálo 15 EUR na osobu, klimatizovaný Uber nás stál ve třech dohromady 20 EUR. Ten výhled je tam neskutečně krásný a stojí za návštěvu. My jsme pro cestu zpět zvolili vlastní nohy a stezku od vesnice Bosanka. Vyprahlí a zničení horkem jsme dole zapadli do prvního obchodu a koupili si každý asi hektolitr různých piv a limonád. Všechno do nás zasyčelo cestou na pláž Svati Jakob. Ačkoliv nesnáším chorvatské kamenné pláže, tak tahle byla celkem hezká, schovaná pod skálou a s pěkným výhledem na historický Dubrovník.
Ve vodě jsme přečkali část odpoledne a k večeru jsme se Uberem přesunuli na letiště. Ačkoliv tam jezdí bus za 10 EUR, tak ve čtyřech byl Uber mnohem lepší volba. Cena se sice mění podle špičky, ale my jsme to měli zrovna v té nižší hladině za nějakých 25 EUR. Letiště v Dubrovníku je nové a hezké, tak jsme ho trochu znesvětili při převlékání se do zbytků nejméně smradlavého oblečení a optimalizaci příručního zavazadla. S hodinovým zpožděním a jedním go-around jsme pak kolem půlnoci přistáli zpátky ve Vídni.
A co říct závěrem?
Určitě se nebojte do Bosny a Hercegoviny vycestovat. Země vypadá mnohem lépe a rozvinutěji než si většina z nás myslí. Démon občanské války nás mnohé asi od návštěvy odrazuje, ale pokud se nevydáte přímo do zaminovaných míst, nic neobvyklého vám zde nehrozí. Vlastní (ojeté avšak spolehlivé) auto je dle mého nejlepší dopravní prostředek, pokud se tam chcete štrachat nějakých 700 km a 8 hodin (+ zdržení na hranicích). Veřejná doprava je omezená a občas musí být člověk trochu flexibilní a počítat s tím, že cesta je cíl. Pokud do Bosny poletíte, půjčení průměrného auta stojí (alespoň v sezóně) kolem 40 EUR na den. Výhodou Bosny a Hercegoviny je, že dosud není přeplněná turisty. A když jsme dojeli do nějakého významějšího místa, nijak jsme nestrádali.
V Bosně se platí Bosenskou konvertibilní markou a její kurz je zafixovaný přibližně na 2 BAM za 1 EUR. Častokrát jsme se setkali, že nebyl problém v tomto směnném kurzu platit eurem třeba za taxi nebo jídlo v restauraci. Platba kartou ve službách a hospodách není moc rozšířená, takže je fajn mít po ruce cash. Ve větších obchodech a na pumpách to bylo v pohodě. Ve směnárnách se kvůli zafixovanému kurzu obvykle platí transakční poplatek za směnu.
Takovou absurdní zajímavostí je železnice, která je celkem zastaralá a striktně rozdělená na dvě vzájemně nepropojené sítě: Železnice Federace Bosny a Hercegoviny s centrem v Sarajevu a Železnice Republiky Srbské s centrem v Doboji. Z tohoto důvodu je nemožné jet například vlakem z Banja Luky do Sarajeva, ačkoliv mezi těmito městy jsou natažené koleje. A nejde to ani s přestupem. Mezi dvěma “hraničními” městy jednoduše vlaky nejezdí.