Proč Arménie? Arménské království jako první na světě přijalo křesťanství za své státní náboženství. Od 4. století používají v Arménii vlastní unikátní písmo. Bájná hora Ararat, ač dnes na tureckém území, je důležitým arménských symbolem. V Arménii se našlo nejstarší vinařské zařízení na světě. Jerevan byl nejstarším písemně doloženým městem bývalého Sovětského svazu. To je jen krátký výčet zajímavostí, kvůli kterým jsme do Arménie chtěli jet už v roce 2020 po návštěvě sousední Gruzie.
Úspěšně jsme ji navštívili až na třetí pokus. Opět ve složení čtyř kámošů, kde na trudomyslnost nebylo místo, protože frisbee proti trudomyslnosti jsme ztratili v roce 2018 v Makedonii. Poprvé jsme letenky koupili na léto 2020, kdy nám plány zhatil COVID a eskalace ozbrojeného konfliktu s Ázerbájdžánem. Letos v dubnu nám pak další letenky z Katowic stornoval dopravce, abychom nakonec mnohem výhodněji a ve stejném termínu odletěli z Vídně. Cestě samotné předcházela příprava itineráře. Do sdíleného dokumentu jsme naházeli místa, která jsme považovali za hodná návštěvy a zkusili jsme to celé dát do nějakého logického plánu. Zbývalo vybrat zajímavá ubytování po cestě, objednat auto a těšit se na den odletu.
První den v Arménii
Jelikož i cesta je cíl, uvítali jsme opět ranní odlet s přespáním na letišti ve Vídni. I s časovým posunem dvou hodin jsme pak v neděli v poledne přistáli na letišti v Jerevanu. Asi hodinu nám zabral celý proces průchodu pasovou kontrolou, nákup místní SIM, částečná výměna peněz a vyzvednutí auta v půjčovně. Naše první zastávka byl antický chrám Garni, ke kterému vedla cesta přes celý Jerevan. Pro snadnou adaptaci na místní dopravní zvyklosti se hodilo, že byl zrovna slabý nedělní provoz. U chrámu bylo na můj vkus hodně turistů, ale stavba samotná zasazená mezi kopci působila impozantně, možná trochu nereálně.
My jsme s krátkou přestávkou na šašlik pokračovali ke klášteru Geghard ze 3. století, který se skrývá na konci údolí obklopen strmými kopci. Asi za to mohla neděle, ale lidí tam opět bylo příliš. V ten okamžik jsme ale ještě netušili, že zbytek návštěvy Arménie bude mnohem klidnější. Den jsme zakončili přejezdem k jezeru Sevan, jehož rozloha 1200 km2 je větší než například rozloha okresu Přerov. Na dvě noci jsme se ubytovali v legendárním hotelu Writers House.
Tento hotel je příkladem sovětské architektury. Byl postaven ve dvou etapách v 30. a 60. letech 20. století a dnes vypadá včetně interiéru podobně jako při dovolené v roce 1974, pouze ta wifi přibyla. Na jednu stranu se jedná o neskutečný bizár, na druhou stranu je zasazen na úžasném místě s výhledy na jezero. Od hotelu vede krátká pěšina přímo ke klášteru Sevanavank, odkud jsou taktéž nádherné výhledy kolem celého ostrova. To vše v nadmořské výšce 1900 metrů.
Arménské Švýcarsko a koupání v jezeře
V pondělí jsme si vyjeli do města Dilijan, kterému se prý přezdívá “arménské Švýcarsko”. Město samotné působilo klasickým postsovětským dojmem, ale na druhou stranu se nacházelo v krásném údolí obklopeném horami a spoustou vzrostlých stromů. Asi jsem to totiž ještě nenapsal, ale v Arménii jinak moc lesů není.
Dál jsme cestovali k horskému jezeru Parz. Naše očekávání krásného plesa vystřídal bahňák se zip-line a půjčovnou šlapadel, tak jsme se po jezírku alespoň propluli a pokračovali dál ke klášteru Goshavank. Tam jsme si vylezli do stráně s krásným výhledem na klášter a okolní vysoké kopce a uspořádali jsme si piknik.
Zpět do civilizace jsme jeli silnicí vedoucí údolím, kde uprostřed ničeho vždy vyrostla nějaká vesnička, ale nejbližší město bylo tak hodinu autem daleko. Náhodně jsme odbočili z cesty, že se vykoupeme v jezeru Sevan. Někteří z nás jsme neměli v autě plavky, tak to bylo trochu nudistické. Kamenitá pláž nebyla nic moc, teplota vody byla více než osvěžující, ale proč se nevykoupat v jezeře, u něhož teplota vzduchu toho roku sotva přelezla 20 stupňů? Před večeří jsme si koupačku zopakovali ještě přímo v turistickém středisku kousek od hotelu, ale teplota nebyla lepší a pláž nebyla o moc útulnější. Měli tu však alespoň stánek s točeným pivem a převlékací kabinky.
První výšlap a první off-road
V úterý byl v plánu přejezd do Tatevu. Google ukazoval 4 a půl hodiny v autě. Naštěstí jsme to proložili výstupem na horu Argmaghan (2829 m). Hora se tyčí kousek nad jezerem Sevan. Dojet k ní nám však dalo zabrat, jelikož nás zaskočil způsob oprav arménských silnic. Stejně rychle, jak se změnil asfalt v polňačku, jsem si vymazal z paměti slova pána z autopůjčovny: “No off-road!”
Výstup na horu a sestup stejnou cestou nám na celkových 13 kilometrech zabral 3 hodiny. Měli jsme to jako takovou zkoušku, jak se nám bude dýchat ve vyšší nadmořské výšce. Příroda kolem hory byla opět jiná. Samé louky poseté pestrobarevnými květinami vystřídala v nejvyšších partiích tráva. Z vrcholu hory byl krásný výhled do údolí i na okolní bouřky, které se nám snažili pokazit výlet. Naštěstí nás na cestě k autu zastihlo jen pár osvěžujících kapek a my jsme se opět s off-road vložkou mohli vydat na přejezd hor. Po hlavní cestě směr Yeghegnadzor jsme zastavili v Selim Caravanserai, což je dochovaná stavba zájezdního hostince na Hedvábné stezce ve výšce 2300 metrů.
Když jsme pak odbočili na hlavní cestu z Jerevanu směr Tatev a dále Írán, byl to opravdu exotický zážitek. Jednak bylo zajímavé pozorovat vesnice a městečka kolem cesty, ale také bylo zajímavé, o kolik drsnější je nákladní doprava v horských průsmycích ve výškách přes 2000 metrů. K večeru jsme dojeli úzkými serpentinami plnými íránských kamionů až do Tatevu, kde jsme v horní části vesničky zaparkovali u ubytování v soukromí. Před večeří jsme se zašli podívat ke klášteru Tatev, který byl už bez turistů, a tedy ideální na klidnou prohlídku i fotografování.
Den jsme zakončili domácí hostinou, kterou nám přichystala milá paní ubytovatelka. Od domácích sýrů, nakládané zeleniny, čerstvých bylinek až po pečenou rybu a pilaf – stůl se prohýbal, my jsme mlaskali a zapíjeli to domácí 70% pálenkou.
Když píchnout, tak v co největší díře
Středu jsme zahájili podobně bohatou ryze domácí snídaní na terase s nádherným výhledem na okolní hory. Naskákali jsme do auta a sotva jsem z parkovacího stání vyjel do prudkého kopce, pípl mi na displeji defekt pravé přední pneumatiky. Takže jsme na nejbližším rovném plácku nahodili dojezdovou rezervu a jeli jsme objevovat zajímavá místa v okolí Tatevu.
V místě zvaném Devils Bridge jsme nechali auto a šli jsme se podívat ke klášteru kdesi v údolí. Přístupnost tam byla obtížná, ale ve starobylém komplexu žil minimálně jeden poustevník. Kolem sebe měl zahrádku se zeleninou, ovocné stromy, pár krav, pramen s vodou a solární panel na dobíjení. Vypadalo to tam krásně a třeba týden bych tam dokázal bydlet.
Devils Bridge je místo, kde řeka Vorotan protéká úzkým kaňonem. Zároveň tam jsou vyhloubená minerální jezírka, kde se dá koupat. My jsme měli to štěstí, že v jinak turisticky exponovaném místě jsme mohli být asi půl hodiny sami v jeskyni, kudy tekly teplé prameny do řeky a v klidu jsme se tam vykoupali. Byl to parádní zážitek, ale možná už trochu na hranici bezpečnosti.
Kolem poledne jsme se vydali hledat pneuservis, což v Arménii není tak těžké. Pneumatiku nám během chvilky opravili v jakési dílničce a bylo po problému. Jeli jsme stejnou cestou jako předchozí den směrem do Areni. Zastavili jsme na jídlo v bufetu u silnice a mezi řečí nás místní děda poslal k vodopádům Shaki, které byly pár kilometrů od nás.
Dál jsme zastavovali až před Areni, kde jsme navštívili jeskyně, kde byly nalezeny nejstarší pozůstatky vinařství na světě. Více se mi ovšem líbil klášter Noravank, který byl ukrytý na konci hlubokého údolí a kolem něj nebylo nic než vysoké kopce. Na večer jsme dojeli do Areni, kde jsme měli ubytování v místním vinařství. Nejprve jsme se šli projít k dalšímu klášteru, který byl na dohled. Den jsme zakončili domácí grilovačkou, plným stolem dobrot a několika lahvemi místního vína.
Na skok do nížiny a zpátky do hor
Čtvrtek začal opět domácí snídaní na venkovním posezení a poté jsme pokračovali směrem na klášter Khor Virap. Ještě před ním jsme si udělali malou zajížďku k hranicím s Nachičevanem, kde bylo viditelné vojenské opevnění. Zaujala nás zde na arménské straně vlající americká vlajka a když jsme dojeli k samotné hranici s uměle vytvořeným valem a hlídkujícím vojákem, raději jsme to elegantně otočili zpět. Khor Virap nás uvítal pro nás nezvyklými 30 stupni, hromadou turistů, turistických nahaněčů a prodavačů. Pro mě osobně byl samotný klášter spíš zklamání. Je to místo, kam vás zaveze každý taxikář z Jerevanu. Nejvíc mě oslovila hora Ararat v pozadí, která z určitých úhlů dovolovala dělat spolu s klášterem zajímavé fotky.
Abychom byli hydratovaní, koupili jsme do auta nějaké pivo a minerálky a jeli po jerevanské dálnici do města Vagharshapat. Dříve se jmenovalo Ečmiadzin, sídlí zde hlava Arménské apoštolské církve a je zapsané na seznamu UNESCO. Prohlédli jsme si klášter a v centru si dali oběd. Já jsem si v lékárně zkoušel koupit mast na otok po poštípání hmyzem, ale pořád si myslím, že mi lékárnice prodala krém proti vráskám.
Odpoledne jsme pokračovali do hor. První aklimatizační zastávka byla u pevnosti Amberd ve výšce 2100 metrů. Potom jsme zastavili u “gravitační anomálie” ve výšce 2700 metrů, až jsme nakonec zaparkovali u jezera Kari 3200 metrů vysoko. Tam jsme měli v turistické ubytovně domluvený nocleh. Po příjezdu mi dávala nadmořská výška zabrat, ale krátká procházka kolem jezera a nechutná specialita v podobě chaše – tradiční polévky z kopyt – mně probrala.
Čtyřtisícovka pokořena
V pátek jsme stávali brzy ráno, protože nás čekal vrchol výletu – výstup na nejvyšší horu Arménie. Po snídani přibližně o půl osmé jsme nahodili batohy na záda a vydali se vzhůru. Značení zde neexistuje, takže jsme zkoušeli hledat vychozené chodníčky a kontrolovali jsme je v mobilu s podklady na mapy.cz. Jak výškové metry přibývaly, výstup se stával kvůli nedostatku kyslíku čím dál těžším. Od nějakých 3700 metrů se naše zastávky stupňovaly a občas nám do cesty vlezlo nějaké sněhové pole.
Vystoupali jsme na jižní vrchol Aragats (3879 metrů) a před námi se rozprostřely další vrcholy tohoto vulkánu. Nejvyšší má 4090 metrů, ale ten už byl pro nás za daných podmínek nedosažitelný. Proto jsme pokračovali krátkým sestupem do jihozápadního sedla, odkud jsme stoupali na západní vrchol Aragats. S nadmořskou výškou 4007 metrů jsme se tak dostali na dosud v životě nejvýše dosažený bod.
Cesta dolů už nebyla na dýchání tak náročná, ale z pohledu orientace jsme si museli dávat pozor, kam jdeme a šlapeme, obzvlášť na četných sněhových polích. Ušli jsme 16 kilometrů a necelých 900 metrů převýšení. Včetně dvou svačinových přestávek a vrcholového focení nám to zabralo asi 7 hodin.
U jezera dali kluci po pivu, já jim usrknul řidičovský desátek a vydali jsme se na cestu do Jerevanu. Auto jsme vraceli v samotném centru města kousek od našeho dalšího ubytování. Páteční odpolední špička mi dala celkem zabrat, ale spolu s kvalitní prací navigátora jsme to zvládli bez problémů a auto odevzdali přesně o 1000 kilometrů ojetější. V Jerevanu bylo 40 stupňů, takže jsme na chvíli s pivkem zakempili na bytě pod klimatizační jednotkou. Na večer jsme se zašli podívat do centra a zapadli jsme do příjemné kavkazské restaurace, kde bohužel měli místo už jen v kuřáckém salonku. Za ten stůl plný dobrot to však stálo.
Pařák v Jerevanu
Sobotní program byl vyhrazený prohlídce Jerevanu. Před 10. hodinou jsme vyšli do města a už to pěkně peklo. Vydali jsme se kolem Arménské národní opery k tzv. Jerevanské kaskádě, což je dlouhé členité schodiště s výhledem na město.
Dále schodiště pokračuje až k Parku Vítězství, kde se nachází lunapark pro děti a socha Matka Arménie, kde je vojenské muzeum věnované 2. světové válce a stále živému konfliktu s Ázerbájdžánem.
Sešli jsme zpět do centra a pěší třídou jsme došli na Náměstí Republiky. Bylo nám horko a hledali jsme nějakou šavarmu k jídlu. Kdesi v postranní uličce jsme našli autentický libanonský bufet, kde jsme si dali rovnou dvě varianty kebabu a připravili se na exkurzi v likérce. Té se kromě naší čtveřice s degustací účastnili i další čtyři lidé bez degustace. Nejprve jsme si prošli část areálu likérky Noy a ve sklepeních jsme ochutnali 90leté portské. Nakonec jsme degustovali 5 a 10letý koňak včetně instruktáže, jak se takový koňak správně nalévá a pije. Nejlepší na tom bylo, že nedegustující účastníci exkurze se na nás museli dívat a čekat, až to vypijeme.
Na konec odpolední procházky po městě jsme si zašli na tržnici GUM (zkratka z ruského Gosudarstvenny Universalny Magazin), kde se prodávají nejrůznější dobroty, potraviny, ovoce a zelenina jak pro turisty, tak i pro místní. Notně přehřátí jsme na přiblížení zpět k našemu bytu využili místní metro, což byl také poněkud bizarní zážitek.
K večeru jsme již ochlazeni z klimatizace a posilněni suvenýrem z likérky Noy zašli na další zvláštní místo. Pěším tunelem (Kond tunnel) zdobeným více i méně kvalitním graffiti a osobními vzkazy jsme prošli k Dětské železnici. Uprostřed parku, který by Evropan identifikoval spíše jako zarostlé údolí s potokem, stála majestátní výpravčí budova a na prvním a jediném nástupišti čekal vyhlídkový vlak. Měli jsme štěstí, že jsme naskočili na poslední spoj toho dne. Vláček nás vezl asi 10 minut a pak na jednokolejce odcouval zpět na výchozí bod. Skvělý zážitek po koňaku a několika pivech. Nakonec jsme se vrátili do centra, kde jsme kousek od bytu narazili na velice slušnou blízkovýchodní restauraci a v ní jsme krásně přecpali.
Neděle byla jako poslední den ve znamení sbalení se, předání bytu a cesty na letiště. Podle internetu jel autobus ze zastávky v centru vždy o půl a nebo v celou. Najít samotnou zastávku byl nadlidský úkol, ale stihli jsme to přibližně v 9:55. Bohužel, autobus v 10 hodin nejel. V 10:10 přijel na místo mikrobus, my jsme do něj naskákali a dalších 20 minut jsme se pekli na slunci uvnitř, protože tento odjížděl až o půl jedenácté. I přes neplánované zpoždění jsme ale měli na letišti dostatek času. Při nástupu do letadla jsme se naposledy podívali na majestátní Ararat a rozloučili jsme se s Arménií.
Užitečné informace o Arménii
Bezpečnost, lidé a jak se domluvit v Arménii
Z pohledu osobní bezpečnosti je Arménie srovnatelná s Evropou. Z geopolitického pohledu je Arménie se sousedním Ázerbájdžánem ve sporu o Náhorní Karabach a tento spor občas přeroste v krátký válečný konflikt. Arménie v současné podobě jako samostatný stát vznikla v roce 1991 při rozpadu Sovětského svazu, nicméně stále je zde cítit silný ruský vliv. Jednak nyní při izolaci Ruska od civilizovaného světa je Arménie jednou z tranzitních zemí, odkud mohou Rusové utíkat do svobodného světa. Zároveň je Rusko vojenský spojenec a dodavatel ropy a zemního plynu. Arménie, jako křesťanský stát, má kromě Gruzie kolem sebe ještě muslimské státy: Ázerbájdžán, Turecko a Írán. Kvůli zmiňovanému sporu o Náhorní Karabach má Arménie s Ázerbájdžánem a Tureckem uzavřené hranice (Turecko spolu s Izraelem a syrskými žoldáky podporuje vojensky Ázerbájdžán).
Arméni, které jsme potkali, byli až na jednu výjimku mílí a nápomocní (tímto zdravím protivnou tetu u jezera Kari). Mluví však specifickým jazykem. Bez problémů se tu domluvíte rusky. Anglicky velice omezeně. Důležité nápisy bývají přepsány do latinky a/nebo azbuky.
Řízení v Arménii
Pokud se nebavíme o dopravní špičce v Jerevanu, je řízení po Arménii relativně klidné. Musíte se smířit s tím, že zde často chybí vodorovné značení a i zásadní sjezdy a nájezdy jsou mizerně označeny. Kvalita silnic se střídá od hezkého asfaltu až po totální tankodrom a to bez ohledu na důležitost komunikace. Odbočit někde ve vesnici z cesty znamená ve většině případů off-road. Arménští řidiči zásadně nepoužívají blinkry při změně směru jízdy nebo při předjíždění, za to se nebojí odstavit auto na blikačkách prakticky kdekoliv, pokud si zrovna potřebují něco vyřídit. Hodně mě vytáčelo, když jsme přijeli k situaci, kde bylo potřeba přibrzdit, dát někomu přednost, pustit někoho. Tohle místní řidiči vůbec neznají a jedou autem, dokud neucpou silnici, klidně i v protisměru. Ono se to pak nějak vyřeší.
Rychlostní limit je v obcích 60 km/h, mimo obce včetně dálnic 90 km/h. Na dálnici z Jerevanu do Sevanu jsme viděli policejní hlídky měřit rychlost prakticky na každém rohu. Kdo má rád auta, určitě si užije místní přehlídku sovětské techniky: rozzuřené žigulíky ženoucí se nebezpečnou rychlostí z kopce, terénní nivy a gazíky nebo nesmrtelné čoudící zily a kamazy. Benzínky jsou stejně jako dílny s pneuservisem v Arménii hodně časté. Některé “benzínky” prodávají pouze LPG. Benzín zde má 91 oktanů pro zgarby, 95 (premium) pro nová auta. Vzhledem ke kvalitě komunikací doporučuji v půjčovně vybrat spíše SUV, čtyřkolka je výhodou nikoliv nutností. V sezóně bych auto zcela jistě rezervoval dopředu kvůli lepší ceně a kapacitě.
Ubytování v Arménii
V textu jsem v krátkosti zmínil pár postřehů z ubytování. Víceméně se zde dají najít kvalitní penziony nebo hotely za rozumnou cenu. Někde jsou možnosti omezenější. My jsme ubytování přes Booking vybírali více na zážitek a autenticitu. Například v samotném Tatevu je většina ubytování v soukromí u místních doma, kde vám připraví domácí snídani a za příplatek přichystají i večeři. Podobně jsme to měli i ve vinařském centru, vesnici Areni. Pouze ubytování u jezera Kari je kapacitně problém a my jsme podle všeho měli štěstí, že jsme na Bookingu chytli volný pokoj, ačkoliv nevalné kvality.
Arménský dram a mobilní signál
Osobně byl pro mě největší problém vycházet s penězi. Jelikož jsem zvyklý fungovat hodně bezhotovostně, byl problém už jen nějak přepočítávat místní ceny do EUR nebo korun. Aktuální směnný kurz se u dobré směnárny pohyboval kolem 430 AMD za 1 EUR. Jejich největší bankovka v nominální hodnotě 20 000 AMD je necelých 50 EUR a jsou s ní jen samé problémy. V obchodech a restauracích se všemožně kroutili, že z té dvacky nemají na vrácení a občas neměli ani z desítky. Možnost platby kartou byla mimo samoobsluhy a benzínky hodně omezená. Až na jeden případ jsme ubytování, ač vždy objednané přes Booking, museli platit na místě hotově, což býval problém. Máte zaplatit třeba 32 000 AMD, po ruce máte jen dvě dvacky, ale dotyčný nemá na vrácení.
Směnárny v Arménii nabízely poměrně vyrovnaný a dobrý kurz bez poplatků. Směnárny na letišti, které byly přímo u pasové kontroly a u zavazadel, byly čistá okrádačka. Jedna směnárna s přijatelným kurzem pak byla v příletové hale vedle autopůjčoven.
Co se mobilního signálu týče, pokrytí bylo naprosto super. Přímo na letišti je několik stánků, kde je možné zakoupit místní SIM. Za neomezená data a volání jsem zaplatil asi 10 EUR.
Jídlo a pití
Arménská kuchyně je hodně rozmanitá. My jsme za ten týden snědli nepočítaně šašliků a několik ryb siga, což je specialita sevanského jezera. Jako příloha se všude podává chléb lavaš – tenká placka velikosti utěrky, která ztvrdne, když ji necháte přes noc na vzduchu. Speciálním pokrmem je polévka chaš z vařených kopýtek dochucená česnekem a nalámaným suchým lavašem. Mě ovšem neoslovila.
Častý je v Arménii sýr, který je chutí podobný balkánskému sýru. Na snídani jsme dostávali nejrůznější zavařeniny, které svou konzistencí byly někde mezi džemem a kompotem. Arménie je proslulá koňakem. Dvě největší značky jsou Ararat a Noy, přičemž v obchodech jsou k dostání i další nejrůznějšího stáří. Za zkoušku jistě stojí i víno, které se nejvíc pěstuje kolem vesnice Areni. Populární jsou zde ale spíš vodky, soudě alespoň podle nepřeberného množství, které je k dostání v obchodech. Místní pivo nepatří k nejlepším na světě, ale žízeň zažene. Já osobně jsem si jako řidič oblíbil místní minerálku Jermuk. Má lehce slanou chuť a vychlazená je naprosto špičková. Kluci to brzy zjistili taky a nakonec jsme jí v tom parnu vychlemtali pěkných pár litrů. Skvělým suvenýrem z Arménie jsou nejrůznější oříšky a sušené ovoce, především meruňky. Moc dobrý je sujukh (arménské snickers), což jsou na niti navlečené vlašské ořechy obalené ve ztuhlé šťávě z hroznů nebo granátových jablek. Sujukh se prodává v obchodech i ve stáncích po celé zemi.
