Zapomeňte na všechno, co jste dosud o Španělsku znali ze svých cest do Málagy, Valencie nebo Alicante. Tahle země má 500 tisíc kilometrů čtverečních a její sever nabízí přírodní krásy, které byste zde určitě nečekali.
Na mém účtu u Wizzairu viselo pár euro za kompenzaci zrušeného letu a v jejich rezervačním systému na oplátku visely zajímavé ceny letenek mezi Vídní a Bilbaem. Pro nás ze střední Evropy to je určitě jedna z méně obvyklých destinací a kdoví, jak dlouho se linku vyplatí provozovat. Po krátkém googlení jsme rozhodli, že Baskicko si naši krátkou návštěvu určitě zaslouží.
Baskicko je jedno z autonomních společenství Španělska a v tomto článku jej také takto chápu. Z kulturně-historického hlediska je to území s vlastním jazykem, které se rozkládá na jihozápadě Francie a v autonomních společenstvích Navarra a Baskicko ve Španělsku. Plán cesty vznikl tak nějak spontánně podle toho, jaká místa jsem v okolí považoval za zajímavá, a kolik jsme vůbec měli času.
Přistáli jsme vůbec ve Španělsku?
Na brzký sobotní ranní odlet jsme tentokrát jeli do Vídně autem. Již kolem 9. hodiny ráno jsme si vychutnávali pohledy na dramatické pobřeží Atlantiku a neskutečně členité a zelené kopce, ve kterých se nacházelo samotné letiště. Pokračovali jsme pro auto do půjčovny. První zastávka byla v Lidlu a dál už jsme směřovali po široké okresce “kamsi do hor”. Krajina kolem nás vypadala, jako kdybychom se ocitli někde v podhůří Alp. První zastávka byla na parkovišti vysoko nad městečkem Orduňa. Vydali jsme se asi na 12 kilometrů dlouhý výšlap do Monumento natural Monte Santiago. Cesta dramaticky kopírovala hranu více než 300 metrů hlubokého skalnatého údolí. Kolem nás se na volno pásly krávy a nad hlavou nám kroužili majestátní dravci. Podle Googlu zde hnízdí orli a supi. Cílem cesty byl vodopád Salto del Nervión, ale na konci léta byl vyschlý.
La Rioja – tak trochu splněný sen
Dál jsme přejeli do vyprahlejší ale na Španělsko stále vcelku zelené části, do vinařského centra regionu La Rioja, městečka Haro. Po ubytování a “odložení” auta v samotném centru jsme se vydali procházkou na předměstí do vinařství Ramón Bilbao. Tam jsme okoštovali celou řadu vzorků vynikajícího vína a nakonec nás to nestálo ani euro. Na večer jsme se šli projít a najíst do pulzujícího centra 11tisícového města. Jen tak na okraj, Haro leží na břehu řeky Ebro, která je hranicí mezi autonomním společenstvím La Rioja a Baskicko. Vinařská oblast Rioja ovšem tyto hranice úplně nerespektuje a podoblast Rioja Alavesa zasahuje i do Baskicka. Jsem rád, že jsem měl možnost navštívit tuto světoznámou vinařskou oblast. Zklamalo mě ovšem, že většina vinařství měla o víkendu omezenou otevírací dobu a nebo zavřeno, což je oproti cirkusu na jižní Moravě trochu nezvyk.
V neděli jsme posnídali už před 8. hodinou a podle mobilní aplikace jsem zjistil, že asi 3 minuty chůze od zaparkovaného auta bude k vidění východ slunce. Chvíli po rozednění jsme popojeli mezi vinice k vyhlídce Ermita de San Felices. Na kopci je socha patrona, který chrání vinařskou oblast. Byli jsme zde sami, slunce se pomalu zvedalo na oblohu a začínalo hřát. Cestou zpět jsme přibrzdili mezi vinicemi. Já jsem si fotil půjčenou Alfu a u toho jsme přímo z vinohradu zobali nebezpečně sladké bobule červené odrůdy tempranillo.
Beskydy nebo Dolomity?
Asi po hodině v autě jsme zastavili na parkovišti v sedle Puerto de Urkiola. Tohle místo jsem našel náhodou, když jsem na mapy.cz hledal něco jako “kopce, výhledy, hodně vrstevnic”. Nejprve jsme se podívali do zajímavého kostela Urkiolako Santutegia a potom jsme se bez jakékoliv výbavy vydali na krátký výšlap. První kilometry vypadaly jako když jdete někde v Beskydech, kolem cinkaly zvonce pasoucích se krav a koňů. Po nějakých 4 kilometrech se jehličnatý les rozestoupil a my jsme stáli na veliké louce, před námi vysoká skalnatá hora. Takhle nějak vypadají Dolomity na fotkách. My jsme byli uprostřed Přírodního parku Urkiola. Výhledy byly dechberoucí a ten 8kilometrový výšlap stál za to.
Koupačka v Atlantiku nebo v Alpách?
Po svačině v kufru auta jsme přes město Durango přejeli k pobřeží. Příroda kolem nás byla ještě o kus zelenější a klikatící se silnice vyžadovala držet auto pod plynem ve sportovním módu. Zastavili jsme v městečku Lekeitio. To jsem vybral opět náhodou podle Googlu, protože jsem tam viděl zajímavý ostrůvek v moři, který byl s pláží spojený betonovým molem. Přišli jsme na ostrůvek, převlékli jsme se do plavek a hned za mnou přišla místní slečna nahoře bez, aby mě upozornila, že začíná příliv a cesta zpět bude brzy pod vodou. Já jsem se okoupal a když jsem viděl, že se 400 metrů dlouhé molo ocitá pod vodou, raději jsme se přesunuli na hlavní pláž. Na pláži se leželo moc příjemně. Lekeitio vypadá víc jako lázeňské město než přímořské letovisko a z pláže jsou na kopcích vidět statky, kolem kterých se pasou krávy. Odpoledne nás už čekal jen přejezd s autem zpátky do půjčovny. S těmi zatáčkami to nešlo opět jinak než držet Alfu pod plynem a dělat blbosti.
Prohlídka Bilbaa
Auto jsme vraceli u letiště, takže jsme využili veřejnou dopravu na přejezd do centra, kde jsme měli ubytování. Našel jsem hotel v samotném historickém centru. My jsme dojeli před osmou večer a vcelku utahaní jsme se nezmohli na víc než zapadnout do baru vedle hotelu. Další den ráno jsme se šli probouzejícím městem nasnídat do tržnice Mercado de la Ribera. Kromě stánků s čerstvým masem, zeleninou a podobným zbožím se zde nachází food court s bufety. My jsme si vybrali kopec nejrůznějších pintxos a završili jsme to přeslazenou dobrotou Carolina.
V 11 hodin nám začínala prohlídka starého města, kterou jsme si rezervovali přes Spain Free Tours. Trochu trhlá a strašně rychle mluvící místní slečna nás tři hodiny provázela uličkami, ve kterých by se turista bez mapy do pěti minut ztratil. Během toho nám vyprávěla o historii Bilbaa, moderním rozvoji města i o místech, která stojí za návštěvu.
Odpoledne jsme si na hotelu sbalili věci na pláž a jeli jsme metrem do čtvrti Areeta. Nachází se zde Biskajský most spojující čtvrť Portugalete na druhém břehu řeky Nervión. Most je technickou památkou zapsanou na seznamu UNESCO. Kousek od něj se nachází pláž, kam jsme se v tom parném dni šli osvěžit. Kvalitou vody to byla spíše nouzovka, protože Bilbao není ideální přímořskou destinací.
Během odpoledne se zvedl vítr a přinesl z oceánu mraky. Tak jsme se přesunuli zpět do centra. Prošli jsme si nábřeží kolem známého Guggenheimova muzea a pozemní lanovkou jsme si vyjeli na kopec Artxandako. Odtud je nádherný výhled na celé Bilbao a teprve odtud krásně vidíte, jak je město členité a kopcovité. Nám ty výhledy trochu pokazila oblačnost, ale aspoň už nebylo tak šílené vedro.
Večer jsme si udělali exkurzi po místních barech ve starém centru. S nepřebernou nabídkou pintxos a sklenicí vína v každém z nich to byla příjemná večerní procházka. Ve srovnání s předchozím nedělním večerem mě ale překvapilo, kolik barů a restaurací zůstalo v pondělí zavřeno. Holt tady jsou asi lidé zvyklí jít se před dalším pracovním týdnem řádně opít.
V úterý ráno jsme už jen došli na zastávku v centru, odkud jezdí autobusy na letiště. Malým letištěm jsme propluli velice rychle. Koupili jsme si víno v duty free a odletěli jsme zpět domů.
Pár užitečných informací na konec
Kantaberské pohoří
Podél severního pobřeží Španělska se táhne horský pás, který zadržuje podstatnou část srážek mířících z Atlantiku na pyrenejský poloostrov. Pás se jmenuje Kantaberské pohoří a ze západu v Galicii se táhne až k východu, kde pak začínají Pyreneje. Geologicky se jedná o krasovitý reliéf plný špičatých vrcholů, hlubokých kaňonů a vápencových útvarů. Kantaberské pohoří dělí řeka Ebro na dvě hlavní části. My jsme navštívili východní Baskicko-kantaberské pohoří, jehož nejvyšší vrcholy dosahují 1500 metrů. Západní Astursko-leonské pohoří dosahuje až 2500 metrů a součástí je i pohoří Picos de Europa se stejnojmenným národním parkem.
Oblast nás hrozně zaujala svým vzhledem, který připomínal více Alpy než vyprahlé Španělsko. Primárně jsme sem nejeli kvůli turistice, ale vědět o tomhle místě dříve, asi bychom plánovali jinak. Západní část s Picos de Europa už mám na svém pomyslném seznamu toho, co chci ještě ve Španělsku prozkoumat. Oblast se mi nezdála úplně vybavená pro turismus, takže jako ideální se mi zde jeví půjčené auto a nebo dlouhé přechody s báglem na zádech.
Víno
To tady dostanete na každém rohu a bude výtečné. Vinařství v oblasti Rioja jsou (alespoň co jsme viděli kolem městečka Haro) relativně velká, ale produkují velice kvalitní vína. Většina červeného jsou odrůdy tempranillo, případně garnacha. Vína jsou často blendy/cuvée s dalšími odrůdami. Ve Španělsku se dělí do kategorií podle doby zrání, přičemž pro oblasti Rioja a Ribera del Duero platí přísnější limity. Takový velice dobrý průměr jsou vína označená jako crianza (zrání 2 roky, z toho až 12 měsíců v barikových sudech), o stupeň výš pak reserva (zraje 18 měsíců v barikových sudech a dalších 18 měsíců v lahvích) nebo gran reserva (doba zrání 5 let). Na letišti v Bilbau jsme kupovali dvě výtečné reservy kolem 10 EUR.
V barech je naprosto normální dávat si skleničku rozlévaného vína. V průměru jedna sklenka vyjde na 2-3 EUR a obsluha těch 1,5-2 dcl nalévá od oka. V žádném případě si nedáte rozlévané splašky z českých hospod, ale moc dobrá vína.
Pintxo
Čte se to “pinčo” a jedná se o regionální specialitu Baskicka a blízkého okolí. Klasické tapas tady úplně nefrčí. Volně bych to popsal jako něco mezi chlebíčkem a jednohubkou. Prodávají je snad v každém baru a jsou to taková ta malá jídla, která chcete přizobávat k vínu. Kvalita chuťová i vzhledová se liší bar od baru. Cena se pohybuje někde mezi 2-3 EUR podle složení. Na kousku pečiva můžete dostat naservírované prakticky cokoliv od papriček, oliv, bramborových tortill až po ryby a krevety. Oblíbené jsou zde smažené krokety se sýrem nebo rybou.
Doprava
Vzhledem ke krátké době, kterou jsme v Baskicku strávili, jevilo se auto samozřejmě jako nejlepší dopravní prostředek. My jsme opět využili již mnohokrát vyzkoušené společnosti Record go. Zrovna tato část Španělska je protkána dálnicemi, které jsou za poplatek. Google Maps však umí navigovat i po neplacených cestách. Vzhledem k tomu, že pro nás i cesta byla cíl, stejně jsme vybírali nejrůznější okresky. Pokud ale míříte do Bilbaa nebo San Sebastianu, doporučuji tato dvě města absolvovat bez auta. Ušetříte si spoustu nervů s parkováním a budete moci bydlet v samotném centru. Z letiště jezdí do města přibližně 3x za hodinu autobus a místní MHD má široké pokrytí. Metro vás pohodlně odveze až do městeček na pobřeží Atlantiku.