Poušť, venkov, méně civilizace, více okamžiku “tady a teď. Tak nějak bych asi charakterizoval část Maroka, kterou jsme navštívili. A pak jsme se na jeden den ještě zastavili v Marrakéši. Tyhle výlety do méně rozvinutých, ale stále bezpečných koutů světa mám moc rád.
Při hledání letenek začátkem jara na mě vyskočila levná nabídka Ryanairu do Maroka. Po řadě plánovacích peripetiích jsem koupil letenky z Vídně do Agádíru s návratem z Marrakéše přes Málagu do Brna (prostě jsem potřeboval aspoň na skok do Španělska a nabízelo se vyzkoušet novou linku do Brna). Ze všech doporučení na internetu jsem dal s pomocí ChatGPT dohromady následující itinerář. Neříkám, že byl ideální, ale vám může posloužit jako inspirace.
Z Agádíru do Taroudantu
Cesta na letiště do Vídně byla díky ČD a ÖBB trochu infarktová, ale zase jsme si vyzkoušeli, že mimo sezónu stačí 15 minut na přeběhnutí z letištního nádraží skrz bezpečnostní kontrolu a pasovku až ke gatu. Kolem 15. hodiny jsme v pátek 28. března přistáli na letišti v Agádíru, prošli celnicí, nechali si aktivovat marockou e-SIM a vyzvedli si v půjčovně auto. Venku bylo skoro 30 stupňů, což byl docela teplotní šok. Jeli jsme asi hodinu do 70 km vzdáleného města Taroudant. Byl jsem z cesty hodně unavený, takže adaptace na marocký provoz byla intenzivní – tu moped, tu děcko na kole, tu oslík, tu splašený náklaďák. Zpětně to ale nebylo nic hrozného a poměrně v klidu jsme zaparkovali na okraji mediny v Taroudantu, odkud jsme to měli jen pár minut chůze do riádu na náš první nocleh. Uličky starého města byly hlučné, špinavé, smradlavé od mopedů, prostě kontakt s úplně jiným světem, než na jaký jsme zvyklí. Na večer jsme v riádu dostali tradiční páteční kuskus s pečenou zeleninou a marocký mátový čaj, který jsme si naprosto zamilovali.
Výlet do pouště
V sobotu po rozednění jsme se šli projít liduprázdným starým městem. Na jednu stranu byl všude klid, takže jsme se nemuseli bát, že nás přejede moped, ale na druhou stranu se přiznám, že to byla trochu nuda. Ten chaos je prostě součástí zážitku. Po tradiční marocké snídani v riádu jsme se stavili na místní souk (=tržnici) a nakoupili jsme si nějaké koření a cukrovinky. Parkoviště jsme opouštěli bez placení, protože den před tím jim přestala fungovat tiskárna na účtenky a ráno tam žádný výběrčí nebyl. Vzali jsme plnou nádrž a vyrazili jsme na 430 kilometrů dlouhý přejezd.
První zastávku jsme měli po 100 kilometrech v Taliouine, což je město, kde se pěstuje (údajně) ten nejlepší šafrán na světě. Zastavili jsme se v Coopérative Souktana du Safran, kde nám paní pustila krátké video o šafránu, ukázala nám malé muzeum o historii místa a my jsme si velice levně nakoupili šafrán jako suvenýr. Jak cesta ubíhala, měnil se ráz vyprahlé přírody. Míjeli jsme různé vesnice, kde široko daleko nic nebylo a občas se jako fata morgana v pustině zjevila škola, kolem které se hemžila spousta dětí a studentů.
Po dalších dvou hodinách jsme dojeli do vesnice Foum Zguid. Zde už byl charakter přírody ovlivněn pouští. Kde byl aspoň náznak vody, tam se zelenaly palmy, jinde byly šutry a písek. Koupili jsme si bagetu a čaj a pokračovali do města Zagora. Jeli jsme pustou přírodou. Za dvě hodiny jízdy jsme potkali asi 10 aut a 13 velbloudů. Přímo v Zagoře jsme se vyfotili u nápisu “52 dní do Timbuktu” a pokračovali ještě pár minut do pouštního kempu v Tinfou. Tam jsme po příjezdu dostali na uvítanou čaj a vydali jsme se na půl hodinovou projížďku na velbloudech v západu slunce. Bylo to zajímavé, ale nic, co bych musel z respektu k těm velbloudům absolvovat příště znovu. Na večeři jsme dostali opět skvěle ochucené jídlo založené na kuřeti, pečené zelenině a rýži. Pak už jsme šli pod peřinu v luxusním stanu s koupelnou.
Památky pod Atlasem
Ráno byla v poušti pěkná kosa, ale jak vylezlo slunce, hodně rychle se oteplovalo. Ivča si před snídaní vyzkoušela sandboarding na písečné duně. Cestou z kempu jsme se ještě zastavili v turistické kanceláři/prodejně berberské keramiky, kterou provozovali majitelé kempu. Měli jsme možnost jít do starých uliček vesničky a nahlédnout přímo do keramické dílny. Připadal jsem si tam jak o 100 let zpátky. Kluci a muži věkového rozpětí od 5 snad do 80 let tam rukama doslova plácali keramiku. Když jsem si něco vyfotil, chtěli za to bakšiš. Neskutečný kontrast k životům, které žijeme v Evropské unii.
Dál jsme na druhý pokus v Zagoře trefili benzínku, kde se dalo platit kartou a jeli jsme na sever zeleným úrodným údolím řeky Dra. Zastavovali jsme u různých pevností (ksar) a naprosto neplánovaně jsme se zdrželi ve městě Agdz. Kolem náměstí probíhaly trhy, kde jsme si nakoupili další koření a ovoce a také jsme se stavili na čaj a tradiční polévku harira. Dále do Ouarzazatu jsme museli jet oklikou, protože přímá silnice N9 byla toho času uzavřená. Ouarzazat je považován za africký Hollywood. Jsou v něm filmová studia, kde se natáčí světoznámé filmy. Samotné město má v centru akorát náměstí a pevnost, kterou je možné si za malý poplatek projít. Více jsme se tam nezdržovali. Za městem jsou zmiňovaná filmová studia, kam jsme nakonec nešli, protože vstupné bylo na místní poměry poněkud přestřelené a většinu z filmů, které tam mají kulisy, jsme stejně neviděli.
Na závěr dne jsme přejeli do Ait Ben Hadou, což je staré město a pevnost na kopci a památka UNESCO. Také je to centrum turistických scamů, ale o tom níže v tipech na cestu. Ubytovali jsme se v hotelu a šli jsme si projít pevnost, která se stala součástí řady filmů včetně například Gladiátora. V jeho okolí se dokonce nacházely rozflákané kulisy z nějakého natáčení asi dva týdny zpátky. Místo to bylo zajímavé, ale asi v průvodcích hodně přeceňované. Na večer jsme si i přes vrcholící ramadán našli jednu z mála otevřených restaurací a vyzkoušeli marockou specialitu tajine [tažín].
Před spaním jsme na hotelu dostali ještě grátis čaj a marocké sušenky. S majitelem jsem se s mojí chabou francouzštinou snažil domluvit snídani na 7 hodin, což vzhledem k oslavám konce ramadánu Eid al-Fitr vyústilo v milý balíček na cestu, který nám flexibilně nachystali a ještě nám k tomu přibalili nůž a lžičku na avokádo.
Návrat do Agádíru
Na pondělí připadal 1. den svátku Eid al-Fitr. My jsme vyjeli brzy ráno, zastavili u vyhlídky na Ait Ben Hadou a pokračovali o pár kilometrů dál do vesnice Tikirte, kde jsem v Google Maps objevil zajímavý ksar Ait Baali. Cesta do vesnice byla off-road, asi pozůstatek strženého mostu po zemětřesení či záplavách. Samotná pevnost nebyla nic moc, ale aspoň jsme se dostali do typické venkovské vesnice tvořené chudými domky. Budu se opakovat, ale střet s jiným způsobem života to byl moc zajímavý.
Potom nás čekal asi 4hodinový přejezd do Agádíru. Vzhledem ke zmíněnému svátku nebyl na silnicích vůbec žádný provoz. Za první dvě hodiny jízdy jsme na hlavní silnici potkali možná 3 auta. Ve vesnicích, kterými jsme projížděli, se však pohybovali místní v nádherných slavnostních šatech. Tohle u nás nemáme. Odvrácenou stránkou svátku Eid al-Fitr bylo, že všechno včetně benzínek bylo zavřené. Něco mě osvítilo, když jsem den předem dotankoval, ačkoliv jsem měl ještě půl nádrže.
Mezi Taroudantem a Agádírem začal houstnout provoz. Zajeli jsme si na kopec, kde se nad městem a nad Atlantikem tyčí ruiny místní pevnosti, kterou spolu s okolím zničilo tragické zemětřesení v roce 1960. Výhledy z vrcholu ale stály za to. Pak jsme zajeli na letiště vrátit auto a místní MHD jsme se dopravili do centra k našemu hotelu. Město žilo o něco více než zbytek země, kterou jsme ten den projížděli. Šli jsme se podívat na pobřeží a naivně si mysleli, že se tam najíme. Totálně hladoví jsme pak našli jakousi otevřenou restauraci, ale cena a kvalita jídla bylo jedno velké zklamání. Agádír jako město doporučuji vynechat a nebo využít maximálně pro přespání, pokud vám to sedí do itineráře. Je to rozvíjející se přímořské letovisko, ceny takřka evropské, ale úroveň a kvalita služeb jako v Bulharsku v roce 2000.
Den v Marrakéši
V úterý ráno jsme se nasnídali v kavárně vedle hotelu a šli jsme asi 20 minut pěšky na nádraží, odkud nám jel autobus do Marrakéše. Organizace odjezdu byla trochu marocká, ale obsluhující personál nám vysvětlil, že nemáme nastupovat do autobusu s cedulí Marrakesh ale Casablanca. Cesta moderním čistým autobusem trvala tři a půl hodiny a stála 120 MAD. V Marrakéši jsme se pak autobusem MHD dopravili do centra k náměstí Jemaa el-Fnaa, které bylo poměrně liduprázdné.
Bylo poledne, tak jsme si sedli do jedné z místních restaurací na oběd. Ceny v “nejcentrovatějším” centru byly kupodivu někde na úrovni zbytku Maroka, ale kvalita obsluhy pokulhávala. Navíc nás neustále u stolu otravovali místní prodejci čehokoliv včetně zaručeně pravých Apple Watch. Ubytovali jsme se v riádu na okraji mediny a od 15 hodin jsme měli domluvenou prohlídku přes GuruWalk s místním průvodcem. Ta byla super a doporučuji ji všem, kdo se chtějí dozvědět něco nejen o městě, ale o Maroku vůbec. Prošli jsme si centrum od mešity Koutoubia kolem paláce Bahia a zpět do mediny. Také jsme měli zastávku v obchodě s kořením, kde jsme si mohli přivonět a vyzkoušet arganový olej, kadidlo a spoustu dalších pro nás exotických věcí.
Blížil se večer a náměstí Jemaa el-Fnaa ožívalo a plnilo se lidmi, jednak nejrůznějšími prodejci, kejklíři, krotiteli hadů a opiček a také místními a turisty. Uprostřed náměstí každý den vyroste velký “food-court”, kde jsou stánky a posezení. Každý stánek griluje plus mínus to stejné a naháněči vás lákají zrovna k tomu svému a jsou strašně otravní. Nicméně jídlo tam bylo opravdu dobré. Najedli jsme se skvěle a vyzkoušeli jsme i marrakéšskou specialitu tanjia [tanžija], což je terakotová váza, ve které se v troubě nebo v uhlících dusí maso. Také jsme si dali čerstvý džus, který se na náměstí prodává asi v padesáti stáncích, které stojí vedle sebe jeden jako druhý a prodavači se vzájemně překřikují a lákají zákazníky. Unaveni z množství lidí a otravných nabízečů jsme se pak prodrali přeplněnými uličkami mediny zpět do naší sluje v riadu.
Odjezd z Maroka
Ve středu po snídani jsme prošli liduprázdným náměstím Jemaa el-Fnaa na autobusovou zastávku a odjeli na letiště. Letištní autobus nebyl moc využívaný. Je to však příjemný způsob, jak se dopravit hustým provozem z centra. Samotné letiště je docela moderní, ale neuznává elektronické boarding pasy. U Ryanairu to znamenalo, že jsme si udělali check-in přes aplikaci v mobilu a šli jsme si k přepážce pro papírový boarding pass. Už u této přepážky pracovnice poctivě kontrolovala velikosti příručních zavazadel a nabízela odbavení za ještě normální cenu a nebo pohrozila vyššími poplatky placenými u gatu. My jsme samozřejmě s našimi batohy o trochu přes limit dělali, že je vše v pohodě. U gatu jsme si pro jistotu batohy ještě přerovnali, přioblékli se, vytáhl jsem ven brašnu s foťákem a v klidu jsme prošli. Z Maroka jsme odletěli na krátkou zastávku v Málaze a potom do Brna.
Cestovatelské tipy na závěr
Maroko je moc zajímavá země. Je taky hrozně velká, takže se můžeme úplně s klidem příště vrátit na průzkum jeho severní části. Na internetu je spousta jiných článků, kde jsou rady, co a jak v Maroku funguje. Většina z nich je pravdivá, ale i přesto se tu podělím o pár vlastních zkušeností.
Lidé a bezpečnost
Na naší cestě jsme potkali jen příjemné a milé lidi. Pocit nebezpečí si myslím vytváříme jen ve vlastních hlavách, kdy muslim rovná se pro nás terorista. Pokud se chováte s respektem k místní kultuře, není se čeho bát. Akorát v Taroudantu na Ivču párkrát něco pokřikovali místní výrostci, asi nikdy neviděli zrzavé vlasy. Nestalo se nám, že by k nám někdo přistupoval jako k západní pokladničce (kromě Ait Ben Haddou). Jiná situace byla v Marrakéši, kde v medině a na Jemaa el-Fnaa narazíte na spoustu prodavačů a nabízečů a někteří jsou hodně otravní, vlezlí a místy až agresivní.
Co se týče komunikace, tak úředním jazykem je marocká arabština a berberština. Většina lidí mluví francouzsky. Anglicky jsem uspěl možná v méně než polovině případů, takže jsem byl rád, že mi v hlavě naskakovaly pozůstatky francouzštiny. Nápisy na silnici jsou arabsky a latinkou, někde dokonce i berbersky.
Určitě si do Maroka nevozte dron. Jejich používání je zakázané a pokud vám jej najdou při příletu nebo při odletu v zavazadle, minimálně vám jej zabaví. A ano, zavazadlo projíždí scannerem i po příletu.
Peníze a mobil
V Maroku platí, že cash je king. Kartou jsem platil opravdu málo. Eura jsme měnili ve směnárně na letišti až u východu ve veřejném prostoru. MAD alias marocký dirham se dobře přepočítává na eura: 1 EUR = cca 10 MAD, takže stačí ceny násobit či dělit 10 podle směru přepočtu. Na české koruny to bylo přibližně 1 MAD x 2,5.
Chtěl jsem mít možnost v případě nouze i telefonovat, takže jsem neřešil docela drahé nabídky Airalo a podobných služeb, které nabízely jen data. Nejlepší pokrytí signálem má v Maroku údajně Maroc Telecom. Mají v nabídce e-SIM s tarifem přímo pro turisty (za 10 EUR bylo myslím 15 GB dat a nějaký malý kredit na případné volání). Dá se to složitě najít na jejich webu a objednat dopředu. Na e-mail dostanete QR kód pro načtení e-SIM. Se samotnou aktivací mi však museli stejně pomoct ve stánku Maroc Telecom přímo na letišti v Agádíru.
Autopůjčovna a řízení
Auto jsem půjčoval napřímo u místní půjčovny Aircar, protože nabídky přes Rentalcars požadovaly nesmyslně vysokou zálohu kolem 40 000 Kč, kterou by mi v případě problémů nepokryla pojistka. Na 3 dny nás prakticky nové MG ZS v automatu a se sníženou spoluúčastí vyšlo na 190 EUR. Vyzvednutí i vrácení bylo naprosto v pohodě. Akorát auta se u nich vrací s úrovní paliva, s jakou vám jej půjčí, nikoliv nejférovější plná/plná. Bonusem bylo, že při vracení si pikolík nevšiml díry od kamínku na čelním skle a ještě mi podepsal papír, že jsme auto vrátili v pořádku (pro jistotu).
Tam, kde jsme byli, nebylo řízení vyloženě extrémní, ale mělo svá specifika. Já se těmto divočinám umím docela dobře přizpůsobit, ale v Marrakéši bych řídil maximálně z letiště pryč. Blinkr se tu prostě nepoužívá, na cestách jsou nejrůznější povozy s oslíky, motorky jezdí zleva zprava, do toho děti na kolech a často i v protisměru. Největší chybou je pouštět chodce na přechodu, protože na to neumí reagovat ani chodci, ani řidiči. Jinak na cestách je spousta policejních kontrol a hlídek, ale zastavovali jen místní. Rychlost měří skoro na každém kroku.
Největší výzvou byly benzínky. Všechny, které jsme míjeli, neprodávaly žádné občerstvení, jak jsme zvyklí z Evropy. Platba kartou byla možná jen u těch největších. Vždy jsem se dopředu musel zeptat, jestli berou karty (francouzsky, bien sur). Jednou Shellka brala, podruhé nebrala…
Ramadán
Náš výlet do Maroka vycházel na konec ramadánu. Až na výše zmiňovaný svátek konce ramadánu jsme s tím neměli větší problém. Jídlo a pití jsme vždycky sehnali. Restaurace fungovaly i během dne.
Ait Ben Haddou
Tento ksar patří mezi nejznámější architektonické památky. Jedná se o pevnost obehnanou hradbami a malými domky. My jsme ji navštívili až k večeru, kdy už tam bylo méně turistů. Během dne tam ale asi bude slušný masakr. Dle Google Maps je vstup do pevnosti zdarma, což nejspíš platí při vstupu přes most. Jen pozor na scammery, kteří vybírají vstupné u vstupu přes řeku a začnou být agresivní, když jim řeknete, že je to scam a že jim nic nezaplatíte. Ve skutečnosti za mírný poplatek dostanete lístek, že jste přispěli na údržbu jakési budovy. Oficiální cedule a značení prohlídky tam neexistuje. Stalo se nám, že jsme uličkami stoupali vzhůru do pevnosti, najednou jsme prošli jakýmsi domem a na konci seděla místní paní a vybírala peníze za cestu dál. My jsme se tedy otočili a hledali jsme jinou uličku, kudy nahoru. Tady by měl Janek Rubeš doslova žně.
Marrakéš
Pokud si libujete v chaosu, bude se vám Marrakéš líbit. Samotné město má svoje kouzlo, atmosféru i zajímavé památky. Doporučuji nechat se pohltit uličkami starého města (mediny) a jen tak se motat mezi mnoha obchůdky. Pokud se ztratíte, jděte tam, kde je dav, ono vás to vyplivne někde ven. Náměstí Jemaa el-Fnaa ožívá k večeru a určitě také stojí za návštěvu. Ubytování v medině je z mého pohledu přeceňované a předražené. Já jsem našel riad (specifický styl domu s nádvořím a bazénkem) kousek od náměstí, ale i tak dostat se k němu skrz nekonečný dav bylo otravné. Kdybych se v Marrakéši ocitl příště, zvolil bych raději něco poblíž mediny. Do centra Marrakéše určitě nejezděte autem. Na letiště nebo na nádraží dojedete úplně v pohodě místními autobusy, které jedou přes centrum.
Co a kde si koupit jako suvenýr
My jsme si domů dovezli spoustu koření: vedle římského kmínu, mleté skořice nebo sušeného zázvoru třeba tradiční směs ras el hanout, která se používá při dochucování tradičních jídel jako je tajine nebo kuskus. Doporučuji nakoupit někde na tradičním trhu (souk) mimo Marrakéš, kde nakupují místní. Budete mít lepší cenu a zaručenou kvalitu. Super byl v tomto například souk v Taroudantu.
Když jsme projížděli přes Taliouine, zakoupili jsme přímo od pěstitelů několik gramů šafránu. Cenově to vychází asi na polovinu průměrné ceny v českých e-shopech, ale zde máte navíc zaručenou kvalitu i původ. Jen pozor, aby množství šafránu ve vašem batohu odpovídalo běžné osobní spotřebě (cca 30 gramů).
Na trzích můžete dále narazit na tradiční oblečení nebo kožené výrobky (peněženky, opasky, kabelky). Moc pěkná byla berberská keramika, ale ta se blbě převáží. Maroko je známé pro výrobu arganového oleje. Ten kupujte pouze u prověřených obchodníků (výrobců), abyste nenarazili na padělek.