Letos jsem se rozhodl několik dní dovolené strávit s kamarády v destinaci, která je pro většinu Čechů neobvyklá. Destinací byla západní Ukrajina, konkrétně města Lvov, Mukačevo a Užhorod. Když jsem to oznámil rodičům, v práci nebo řadě přátel, tak jejich reakce byla povětšinou nějak ve stylu, že nás tam přece někde zastřelí. Je pravdou, že je na Ukrajině válka, ale ze Lvova do Luhansku je to po zemi 1300 km. A Lvov i Zakarpatí, jak jsem poznal, jsou blíže Evropě, než řada Čechů. Proto jsem se rozhodl napsat tento sluníčkový článek. Nechci zde popisovat náš itinerář cesty. Případné otázky zájemcům zodpovím individuálně.
Na Ukrajině jsem nikdy před tím nebyl a většinu tipů jsem si obstaral od ukrajinské spolužačky z vysoké. Před odjezdem jsem si vyslechl několik otázek jako “jestli mám pojištění” nebo “jestli nemám strach”. Ano, pojištění i strach jsem měl. Ale naprosto z jiného důvodu než kvůli válce. Kdo zná mě a moje kamarády, tak pochopí. Můj první kontakt s Ukrajinou byl na polsko-ukrajinské hranici. Dvě hodiny zabité čekáním v autobuse mi připomněly, jaký ráj pro nás představuje EU a Schengenský prostor – tedy to, proti čemu dnes tolik “chytrých hlav” bojuje. Skutečnou Ukrajinu jsem poznal až na nádraží ve Lvově. Lidé byli (překvapivě) stejní jako u nás, jen to tam prostě vypadalo jako v Praze před 20 a více lety. Ukrajině viditelně chybí penězovod Evropské unie a je to na všem poznat. Nejsou peníze na nové autobusy, zářivě barevné fasády, předlážděné chodníky nebo na údržbu veřejného prostoru.
Největší problém jsem měl na Ukrajině pocitově s obrovskými rozdíly mezi bohatými a chudými. U nás už dávno běžně nevidíme nový mercedes vedle rezavého žigulíku. Tady je to ale běžná ukázka provozu a asi nejlepší demonstrace rozdílnosti v příjmech obyvatel. Do toho jsem se tam objevil já jako “západní turista”, pro kterého většina zboží a služeb měla velice nízkou (až směšnou) cenu. Neuměl jsem odhadnout, jakou hodnotu mají hřivny pro místní obyvatele. Kolik je vhodné dát spropitné? Zaokrouhlit v taxíku 40 hřiven na 50 je v pořádku nebo tím říkám “podívej, kolik mám peněz”?
Na Ukrajině mě překvapilo, že ačkoliv nejsou členy Evropské unie, tak na celé řadě institucí visela její vlajka. Z mého pohledu je to jasné vyjádření toho, kde se (minimálně) tahle část Ukrajiny cítí být a kam chce patřit. V kontextu celé situace na Ukrajině to je poměrně smutná realita. Na východě je území obsazené cizí armádou a na západě přes přísně střežené hranice Schengenu je zcela jiný svět. Tak blízko na dosah a přitom velmi nedostupný. Jak jsem zjistil, řada mladých bere tuto situaci jako zoufalou bez nějakých vyhlídek na lepší budoucnost. A to se bavíme o místě, které je od mého bydliště vzdálené 6-7 hodin jízdy autem. Je to paradoxní, když na jedné straně hranice chtějí lidé patřit do druhého uskupení, které se samo od sebe snaží rozdělit.
Na Ukrajině jsme nezažili za těch pár dní našeho řádění žádnou negativní situaci, a to jsme všemu šli naproti. Naopak jsme se i přes častou jazykovou bariéru setkali spíše s úsměvem a vlídnou pomocí, která přišla sama od sebe. Když kdokoliv zjistil, že jsme z Česka, měl jsem pocit, že k nám mají pozitivní vztah, ačkoliv jakýkoliv odkaz Československa je na Zakarpatí už minimální.
Cestu na Ukrajinu bych doporučoval každému a především chytrákům, kteří mluví o czexitech a plotech na hranicích. Je to asi nejdostupnější možnost, jak si připomenout, že se máme v té EU kurevsky dobře a jsme jen spratci, kteří si neváží blahobytu, který tu je. Podívat se na Ukrajinu je skvělá příležitost, jak se naučit pokoře. Ti lidi jsou od nás pár hodin cesty autem a jejich životní osud a budoucnost je naprosto jiná než naše. Oni chtějí budovat, ale nemůžou. My můžeme budovat, ale nechceme.