Prázdninovou dovolenou v roce 2021 jsem kvůli své zkušebce přesunul na listopad. V době, kdy ve střední Evropě bývá sychravo, jsme si jako příjemný teplý cíl zvolili Gran Canarii, druhý největší z Kanárských ostrovů. Zrovna v tu dobu rozlétával WizzAir novou linku z Vídně do Las Palmas, takže jsme vychytali příjemné ceny.
V pátek 5. listopadu už za tmy jsme dosedli na ranvej letiště Gran Canaria. V autopůjčovně CICAR jsme si vyzvedli auto a se zastávkou v Lidlu jsme jeli na naše první ubytování v Puerto de Sardina na severozápadě ostrova. Přivítal nás teplý vítr od moře a prakticky se nás celý týden nepustil.
Las Palmas
V sobotu ráno jsme v kraťasech vyběhli po kamenitých cestičkách nad pobřežím a poprvé jsme viděli, jak členitý a hornatý ostrov jsme navštívili. První den jsme věnovali prohlídce hlavního města Las Palmas. Nejprve jsme zamířili do historické čtvrti La Vegueta. Zde stojí Catedral Metropolitana de Santa Ana de Canarias. Za návštěvu stojí také tržnice Mercado de Vegueta s čerstvým ovocem, zeleninou, masem a rybami. Na pozdní oběd jsme se přesunuli do moderní části Las Palmas, k městské pláži Canteras. Na dlouhatánské promenádě najdete spoustu restaurací a my jsme si v jedné s výhledem na moře dali paellu. Zbytek dne jsme pak strávili v naší vesničce, kde trochu zdechl pes, takže na místní plážičku jsme si na sledování západu museli vzít vlastní víno.
Trhy v Teroru
Každou neděli se konají v městečku Teror tradiční trhy, kde můžete zakoupit a ochutnat místní speciality. Tohle jsme si nemohli nechat ujít. Vyrazili jsme hned po snídani, abychom urvali dobré parkovací místo. V koloně aut jsme zapadli na jakýsi hliněný plácek v kopci se stáním asi za 3 €. Ke kostelu, kolem kterého se trhy konají, jsme došli procházkou městem asi během 5 minut. Počasí nebylo nic moc, ale trhovci již prodávali a my jsme nakupovali nejdříve očima a pak jsme si dali degustační kolečko: nějaké sladké pečivo, místní specialitu chorizo de teroir v bulce a churros s horkou čokoládou. Pak jsme si zašli stezkou mezi domy kousek nad město, odkud byl krásný výhled do okolních kopců zalitých mlhou. Mezi zahrádkami místních obyvatel dozrávaly plody opuncií, které jsme museli opatrně vyzkoušet. Po poledni jsme se vrátili na trhy, kde už bylo mnohem více lidí. Pro změnu jsme si dali chorizo de teroir v bulce, ale tentokrát grilované, a koupili jsme si za příznivou cenu misku velkých nakládaných oliv. Dál jsme měli v plánu dojet na druhý nejvyšší vrchol ostrova Pico de las Nieves (1949 mnm). Několik výškových metrů za Terorem jsme se dostali do mlhy, že bylo občas těžké vyhýbat se sběračům jedlých kaštanů, kterých bylo u cest požehnaně. Mysleli jsme si, že oblačnost překonáme a na vrcholcích bude svítit sluníčko. Bohužel, mýlili jsme se. Všudypřítomná valící se mlha a asi 5 stupňů nad nulou nebylo to, co jsme si přáli. Sjeli jsme tedy nekončící horskou silnicí až na pobřeží, kde jsme si zajeli na divokou pláž Guayedra. Tady se nám poprvé hodilo půjčené SUV, jelikož přístup byl mimo asfalt. Pláž je údajně nudistická, ale toho dne byly vysoké vlny a nikdo se na ní nekoupal. S respektem k rozbouřenému moři jsme si jen namočili nohy a chvíli se opalovali. Na pozdní oběd (či brzkou večeři) jsme přejeli do přístavu Agaete, kde jsme usedli do jedné z mnoha příjemných hospůdek. Po šesté večer jsme zamávali trajektu plujícímu na protější Tenerife a se západem Slunce jsme se vrátili na ubytování.
Divoké západní pobřeží
V pondělí byl v plánu přejezd západním pobřežím na naše druhé ubytování v letovisku na jihu. Z Agaete vede silnice ještě po původní trase plné zatáček na vysokém útesu, ale intenzivně se zde budují tunely pro nové rychlejší spojení. Za vesnicí El Risco již vede cesta novým nudným tunelem. První zastávku jsme měli právě ve vesnici El Risco. Nejprve jsme si zde vyšli k vodopádu Charco Azul. Fotky na internetu vypadaly hezky, bohužel jsme se zde ocitli v době, kdy ze skály crčel jen malý potůček. Zlepšit náladu jsme si chtěli na pláži Risco. Příjezd byl opět hezky offroadový a moře rozbouřené. Tak jsme se chvíli jen opalovali na kamenné pláži a vrátili se do vesnice do “kavárny” na sendvič s jamónem a chorizem. Dál na jih jsme chtěli jet po staré křivolaké silnici místo tunelu. Odbočili jsme z hlavní a po několika kilometrech jsme narazili na zákaz vjezdu, který ovšem z Google Maps nešel vyčíst. Uzavřený úsek mohl mít sotva kilometr, dva. Silnice za zátarasou byla slušně zarostlá a balvany na ní byly důkazem, že ochranné sítě nad námi na skále neplní svou funkci na 100 %. Výhledy zde byly dechberoucí, tak jsme aspoň chvíli šli pěšky po zakázané trase. Z místa, kde jsme nechali auto vedla ještě krásná šotolinová cesta, která si říkala o výlet na horském kole. Po průjezdu tunelem jsme na první křižovatce opět odbočili na starou cestu a vyjeli jsme na Mirador del Balcon, což je skleněná vyhlídková plošina vysoko nad mořem. Původní silnice vedla ještě pár stovek metrů a my jsme opět zaparkovali u zákazu vjezdu a kus jsme si prošli po svých, až jsme se dostali do míst, která jsme před chvíli navštívili z druhé strany. Vysoký útes, ticho, možnost padajících balvanů přímo nad hlavou – mělo to zvláštní a silnou atmosféru. Cestu po západním pobřeží jsme zakončili na příjemné kamenné pláži Aldea ve vesničce Playa de San Nicolás. Před námi zbývala už jen hodinová cesta přes hory do našeho nového apartmánu v Los Caideros.
Hory ve vnitrozemí
Úterý jsme odstartovali ranním během kolem moře. Slunce teprve vycházelo, ale pobřeží plné hotelů bylo obsypáno sportuchtivými rekreanty různých národností a věku. Cíl tohoto dne byl skalní útvar Roque Nublo. Jeli jsme k němu parádní horskou silničkou z Mogánu – byla úzká, plná serpentýn a taky cyklistů, kteří si bezpochyby šlapali pro jeden ze svých životních zážitků. K Roque Nublo se šlo asi kilometr a půl dlouhým výstupem. Bylo zde dost turistů, ale tak nějak jsme si nezavazeli. Výhledy odsud byly úchvatné. Na jednu stranu Tenerife, na druhou Pico de las Nieves a pod námi v kopci zaseknuté městečko Tejeda. Jelikož bylo jasno, pokračovali jsme opět k nejvyšším bodům ostrova. Tentokrát nám fotka s dalekými výhledy vyšla. Přes Cruz de Tejeda, kde jsme ve stánku koupili další zásobu nakládaných oliv, jsme se stavili v městečku Tejeda. Je tam malé malebné centrum, restaurace a cukrárna. My jsme však odolali a přes vyhlídku na Roque Bentayga jsme se vrátili stejnou cestou přes Mogán do apartmánu. Závěr odpoledne jsme se opalovali na místní Anfi Beach, což je přelidněná malinkatá písečná pláž ve stejnojmenném hotelovém resortu. Nabídka gastra v okolí byla hodně uzpůsobená pro klasickou koupáckou klientelu, takže jsme museli vzít zavděk průměrným gazpachem a burgerem.
Nejhezčí pláž na ostrově
Na středu jsme podle předpovědi počasí naplánovali asi to nejlepší, co jsme mohli na Gran Canarii vymyslet: výlet na pláž Güigüi. Jedná se o pláž, která je přístupná jen pěšky nebo lodí a pěšky to obnáší poměrně náročný turistický výkon. Také samotná cesta k výchozímu bodu vedla po řidičsky zajímavé horské silničce. Více o samotnému treku a pláži se dočtete na konci článku. Přes poledne jsme se váleli na sluníčku a koupali v nádherně klidném moři plném malých rybiček. Pokud nám u moře většinu dovolené foukal silný vítr, tak tady to prostě byla výjimka. Když už jsme se této nádhery nabažili, vydali jsme se na cestu zpět. V pozdním odpoledni jsme unavení po náročném treku dojeli do přístavu Puerto de Mogán. Doplnili jsme do sebe nějaké tekutiny (díky Španělsku za povolený limit alkoholu pro řidiče) a vybrali jsme si jednu z mnoha restaurací nabízející čerstvé ryby a mořské plody. Z velkého talíře plného ryb jsme málem praskli, ale po celém dni to byla zasloužená odměna.
Exkurze do turistického divnosvěta
Čtvrteční den jsme opět začali výběhem po pobřeží. Dopoledne jsme měli podle Googlu vyhlídnutou jednu farmu na aloe vera a jednu farmu s banány. Chtěli jsme se dozvědět něco o těchto místních plodinách. Bohužel, farma na banány již několik let exkurze pro turisty nenabízí (tak jak jsme to viděli na Tenerife) a to aloe vera bylo spíše jen obchodem pro turisty. Zajeli jsme tedy zpět k pobřeží do Maspalomas. Tento den zde pekelně foukalo, ale i tak od majáku po pláži směrem k dunám proudily davy lidí. Ukázalo se, že velkou část z nich tvoří skupinky LGBTQ+ lidí, kteří mířili na jakousi “svou” plážovou párty. Vidět tolik dospělých lidí ve srandovních kostýmech stereotypizujících gaye, bylo divné. Necítili jsme se tam dobře, tak jsme přejeli autem do dalšího homosexuály vyhledávaného střediska Playa del Inglés. Na promenádě jsme si dali oběd a šli jsme se podívat do písečných dun. Ty jsou moc krásné a bylo fascinující pozorovat, jak se ve větru vytváří písečné závěje. Chůze v nich byla ale hodně náročná na lýtka. Když jsme narazili na skupinku mužů, kteří se tam fotili v malinkatých slipech, usoudili jsme, že je nejvyšší čas vypadnout. Odpoledne jsme strávili na pláži pod apartmánem a byli jsme najednou rádi za pupkaté německé turisty kolem nás.
Na co jsme ještě zapomněli
Poslední den jsme se rozhodli, že si ještě naposledy užijeme místní krkolomné cestičky a že se vrátíme na západní pobřeží. Ještě jednou jsme si vyjeli na Mirador del Balcon, protože fotky na Instagram, že. Pak jsme dojeli do městečka Agaete, kde jsme si na chvíli lehli na kamennou pláž. Voda kousek od přístavu byla průzračná, ale přístup do ní nebyl úplně pohodlný. V restauraci u pláže jsme si dali vydatný oběd a snažili jsme se vyzkoušet co nejvíce místních specialit, co se jen do nás vešlo. Auto jsme vraceli v 18 hodin, a tak jsme měli ještě čas na prohlídku katedrály a centra v městečku Arucas, kde se navíc nachází destilerka s místním rumem. Poslední zastávkou bylo město Telde, kde je malebné historické centrum a my jsme tu navíc na poslední chvíli hledali cukrárnu, abychom ochutnali místní specialitu – dezert polvito uruguayo. Pak už zbývalo jen navštívit HiperDino a nakoupit v něm hromadu jamónů a jiných dobrot na doma.
Stejně jako Tenerife, i Gran Canaria stojí za návštěvu. Pokud člověk chce, velice snadno si z toho udělá vlastní dovolenou a dokáže se vyhnout turistickým letoviskům a místům, která nejsou dostatečně autentická. Kanárské ostrovy nabízí nepřeberné přírodní krásy. Jde jen o to umět je najít. Týdenní dovolená je dle mého názoru minimum a vím, že jsme především na východě a na severu ostrova vynechali řadu pěkných míst.
Závěrem pár cestovatelských tipů
Kde se ubytovat?
V této otázce hodně závisí na preferencích a budgetu každého. Na jihu ostrova jsou rozsáhlé hotelové rezorty a apartmánové komplexy, kde můžete jet s cestovkou i se ubytovat jako individuální cestovatel. Hotelový rezort = méně autentických restaurací a více zaměřené na nenáročné turisty z Německa, Británie nebo Skandinávie. Pokud si půjčujete auto, doporučuji hledat něco s možností parkování. Z míst pro klidnou dovolenou doporučuji oblast Agaete nebo Sardina del Norte, případně Playa de San Nicolás na jihozápadě. Pobřeží od Puerto de Mogán přes Puerto Rico až po Arguineguín na jihu jsou již turisticky exponované, ale při troše štěstí se zde dá najít klidné ubytování, jako se to podařilo nám. Maspalomas není můj šálek kávy a Las Palmas je vyhledávané mezi digitálními nomády na dlouhodobější ubytování.
Zde je odkaz na Airbnb a byt v Playa de Sardina, kde jsme bydleli.
A tady pak odkaz na Booking na apartmány Valle Marina poblíž Puerto Rica.
Půjčení auta
Ačkoliv jsem měl z Tenerife dobré zkušenosti s půjčovnou TopCar, tentokrát mi jako lepší nabídka vyšla kanárská jednička CICAR. Obecně se ceny aut dynamicky mění dle sezónnosti a zrovna na náš týden nebyly ceny z nejnižších. CICAR nabízí plnou pojistku již v základu a kupodivu vycházel mezi nejlevnějšími. Objednaný Peugeot 2008 byl vyprodaný a my jsme dostali zdarma upgrade do většího SUV Seat Ateca s nájezdem necelých 30.000 km. Celá zkušenost s půjčovnou byla pro mě pozitivní a jejich flotila se mi zdála zajímavější než u TopCar, který začal nakupovat auta prakticky v holotě.
Cestování po ostrově
Gran Canaria je hornatější než Tenerife a tomu odpovídají i silnice. Kromě dálnic jich většina vede do kopců a do nekonečna se klikatí. Pokud tedy na GPS vidíte vzdálenost 30 km a dojezd 58 minut, věřte tomu, že navigace nekecá. Některé horské cestičky jsou místy hodně úzké a občas je potřeba jet opatrně, předvídat a umět se vyhnout protijedoucímu náklaďáku. Já jsem si tohle ježdění užíval, ale nemít automat, byla by to nekonečná otrava. Ježdění na ostrově je klidné. S parkováním u turistických cílů jsme neměli problém, byť parkování bylo ve městech za poplatek. Benzinek bylo všude dostatek a cena benzínu je zde tradičně nízká (cca 1,2 € za litr v době, kdy v Rakousku byl litr za 1,7 €).
Co jíst a pít
Možná by se slušelo napsat, co nejíst: cokoliv, co si můžete dát doma. Gran Canaria jako ostrovní stát nabízí samozřejmě čerstvé ryby a mořské plody a díky příznivému podnebí nejrůznější exotické ovoce a zeleninu. Mezi speciality ostrova, které jsme vyzkoušeli, se řadí pokrm gofio, což je kaše ze stejnojmenné mouky. Již zmiňované chorizo de teroir je něco jako tučná masová paštika prodávaná ve střívku ve tvaru buřtu nebo v kelímku. Delikatesou jsou samozřejmě tradiční kanárské brambůrky vařené ve slané vodě a podávané s dipem mojo. Místní specialitou je dále například králík nebo široké spektrum výtečných sýrů. Dezert polvito uruguayo bych připodobnil na tiramisu. Z nápojů doporučuji vyzkoušet pivo Tropical, místní rum Arehucas a sladkou jahodovou limonádu Clipper. Samozřejmostí jsou klasické dobroty španělské kuchyně jako paella, jamóny nebo churros a samozřejmě víno. A nakonec jedna věc, která se nedá jíst, ale vy si ji určitě dovezte – kosmetika z aloe vera, které se na ostrově pěstuje.
Pláž Güigüi
Za mě to byl top zážitek, který si s cestovkou pravděpodobně nevymyslíte. Hledali jsme řadu divokých pláží, některé jsme i stihli navštívit. Asi nejlepší ze všech na celém ostrově je pláž Güigüi, kam se dostanete pouze lodí nebo pěšky přes pěkný kopec. Tato pláž je dostatečně velká, krásná a může být i nudistická. Pokud je odliv, dá se suchou nohou dostat i do její druhé části, taky opuštěné. Voda je v těchto místech ostrova průzračná a přístup z písečné pláže pozvolný. Nejkratší doporučená cesta na pláž vede z vesničky Tasartico a jedním směrem měří 5 kilometrů. Autem můžete až po šotolině dojet přímo k začátku značené turistické stezky. Parkovat se v okolí dá, jen pozor, ať nepřekážíte místním. Z 200 metrů nad mořem půjdete pěšinou do sedla vysokého 550 metrů a poté dolů až k moři. Pamatujte, že zpět je výstup náročnější vzhledem k většímu převýšení. My jsme měli štěstí, že ráno bylo slunce schované za mraky a pak nám chvíli stínil kopec nad námi, jinak se není kde před sluncem schovat. Určitě si vezměte pevnou obuv a do batohu dostatek jídla, pití a opalovací krém. Cesta tam nám poměrně rychlým tempem zabrala 1:45 hodiny a zpět rovnou 2 hodiny. Není tam mobilní signál, takže raději jděte ve více lidech.
Nakonec ještě přidávám odkaz na stránku Local Guide Gran Canaria, odkud jsem čerpal veškerá moudra před cestou i během ní. Informace zmíněné v tomto článku jsou platné v době návštěvy, v listopadu 2021.