Měli jsme volné 4 dny v první půlce června a chtěli jsme k moři. Pod heslem “nevíme, kolik to bude stát příští rok” nám padly do oka letenky z Vídně na Menorku. Chtěli jsme se tam podívat již dříve a lákalo nás porovnat to s větší sestrou Mallorkou.
O Menorce se ve většině článků na internetu dočtete, že je oproti západnímu slavnějšímu ostrovu Mallorce dražší, ale díky regulaci turismu přírodou zajímavější a klidnější. Souhlasím tak na půl. Není hezčí, ale je jiná, stejně krásná. Menorka nemá žádné impozantní pohoří, není ideální pro cyklistická soustředění, ale svým pobřežím a přírodou si vás dostane. Pokud nejste dovolenkoví povaleči, jeďte sem na kratší dobu a intenzivně si to tu užijte. Pokud hledáte párty dovolenou, leťte na Mallorku nebo Ibizu. V druhé půlce článku pod popisem našeho denního programu najdete opět praktické informace o Menorce a cestování.
My jsme na Menorce přistáli ve čtvrtek večer. Měli jsme za sebou poměrně dlouhý den s dobrovolnou turistickou zastávkou v Břeclavi a v Bratislavě. Kolem 20. hodiny jsme dojeli shuttlem z letiště k půjčovně, kde jsme si vyzvedli pronajaté auto. Po 20 minutách nadávání na španělsky mluvící infotainment v Seatu Leon jsem to vzdal, volbu “ajustes” ani “idioma” jsem nenašel. Po krátkém nákupu španělského vína v blízké Mercadoně jsme se tedy přesunuli na hotel v oblasti Platges de Fornells na severu ostrova. Po rychlém ubytování jsme si zašli na tolik vyhlíženou čerstvou rybu v místní restauraci a spolu s litrem sangrie a výhledem na zátoku si ten večer udělali moc hezký.
Pátek: Ciutadella a severozápadní pobřeží
V pátek nás zradilo počasí. Bylo jasno, teplo, ale foukalo doslova jako prase. Proto jsme nejprve zamířili k malebnému přístavnímu městečku Ciutadella. Zaparkovali jsme u přístavu, kterým jsme prošli do historického centra a nechali se jím volně pohltit a procházeli jsme cik-cak malebnými uličkami. Škoda, že jsme byli naplácaní ještě z hotelové snídaně, protože kavárničky, cukrárny, lahůdky a jiné stánky lákaly všechny smyslové buňky k návštěvě.
Když už nás město nebavilo, jeli jsme se podívat na maják Punta Nati na severozápadě ostrova. Pod útesem v moři se díky silnému větru odehrávalo něco neskutečného a příboj dosahoval nepředstavitelných výšek. Přesto jsme si jako další zastávku naplánovali pláž Cala del Pilar. Na pláž se jde asi 30-40 minut pěšky od parkoviště příjemnou procházkou. Když jsme přijeli, stálo na něm možná 10 aut. Cesta z parkoviště je šotolinová, spíš na tenisky než na žabky a tak z půlky vede ve stínu nízkých dřevin. Botanici ocení, že je stezka lemována cedulkami s popisky jmen stromů, keřů a rostlin rostoucích kolem. Samotný přístup na pláž je po dřevěných schodech a výhled na ni je okouzlující. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvyhlášenějších pláží na ostrově. Možná kvůli rozbouřenému moři nebylo na pláži moc lidí a my jsme vychytali pěkné soukromé místečko u skály na okraji. Do vody jsme se tentokrát vydali jen trochu osvěžit, protože s vysokými vlnami nebyl čas na hrdinství. I přes to jsme zde strávili příjemnou chvilku, při které jsme se stihli pěkně spálit.
Dál jsme toho dne jeli na maják Far de Cavalleria. Bylo nám horko, a tak jsme nepohrdli možností občerstvit se v místním bufetu. Díky španělské toleranci 0,5 promile za volantem jsme si místo koly dali místní gin s tonikem. Závěr dne jsme chtěli zakončit brzkou večeří v malebné přístavní vesničce Fornells. Restaurací zde bylo dost, ale otevíraly až kolem 19. hodiny. My jsme přijeli kolem 17. hodiny, takže jsme si dali jen výbornou zmrzlinu v jedné cukrárně. Zbytek dne jsme strávili u bazénu v hotelu spolu s dalším gin-tonikem a na večeři jsme vyzkoušeli další restauraci v okolí.
Sobota: Mahón a severovýchodní pobřeží
Na sobotní dopoledne byl naplánován výlet do Mahónu (Maó), což je hlavní město ostrova s 29 tisíci obyvatel. Prošli jsme se malebným chodníkem a parčíkem vysoko nad přístavem, navštívili kostel del Carme a přilehlé uličky. Nemohli jsme vynechat tržnici Sa Placa. V rybí tržnici Mercado de Pescados jsme si prohlédli hromadu čerstvých ryb a dali jsme si několik rybích tapas. Cestou z města nás navigace povodila hezky vyhlídkově přímo přes nejrušnější část centra s úzkými uličkami, takže nakonec i prohlídka z auta byl zážitek.
Po poledni jsme se přesunuli do vesničky Es Grau na severovýchodě, kde jsme zaparkovali. Kolem se rozkládá přírodní park S’Albufera, bohatý na původní flóru a faunu. My jsme zamířili k moři. Hned u vesničky a u parkoviště byla poměrně přelidněná a ne zcela hezká pláž. Stačilo jít možná 2 kilometry dál po pobřeží po turistické stezce Cami de Cavalls a došli jsme k řadě malebných zátok, kde bylo minimum lidí. Většinou se koupali nazí. Na jedné takové jsme se odhodlali a zkusili to také bez plavek a bylo to super. Voda krásná, pláž čistá, pozvolný přístup do vody a kolem se proplétaly malé rybky. Chvíli jsme se koupali a opalovali.
Když jsme se začali připékat, vrátili jsme se k autu a popojeli k majáku Favaritx na západním konci přírodního parku S’Albufera. Od parkoviště se k němu jde asi 2 kilometry po silnici, což by nebyl problém, kdyby aspoň trochu pofukovalo a pocitově to tlumilo místní výheň. Stín byl na té trase doslova nedostatkové zboží. Konec odpoledne jsme pak s pivkem v batohu strávili na pláži v zátoce Cala Tirant kousek od hotelu. První plážička byla obsypána lidmi. Na druhou se šlo po dřevěné lávce na útesu, možná 400 metrů. A byla to nádhera. Dlouhá pláž prakticky bez lidí s pozvolným přístupem do moře, kde se dalo nádherně nahotit. Večer jsme zašli do místní restaurace na další ochutnávku španělské kuchyně a gin s tonikem.
Neděle: Nejprofláklejší pláž na jihu
Neděle byl náš poslední den. Po snídani a check-outu z hotelu jsme zajeli na nejvyšší horu ostrova. El Toro měří 362 metrů a vede na něj silnice, jiná turistická cesta tam není. Na vrcholu je památník Menorčanům, kostel, vysílací věže a nádherný výhled na celý ostrov.
Dál jsme pokračovali na turisty vyhledávanou pláž Son Bou. Po 10. ráno bylo na parkovišti dost místa, ale pláž už byla plná lidí, tak jsme šli několik set metrů dál. Jak vzdálenost od parkoviště rostla, rostl i počet lidí bez plavek. Paráda. Chvíli jsme se koupali a opalovali nazí, ačkoliv s přibývajícím množstvím lidí to už bylo trochu vystoupení z komfortní zóny. Kolem poledne jsme se vrátili na již přeplněné parkoviště a jeli se podívat do městečka Alaior. Historické centrum bylo hodně ospalé a z otevřené kavárny na náměstí nás odpuzovalo vřískající dítě. Po krátké prohlídce jsme nasedli do auta a jeli směr Lidl v Mahónu na nákup jamónů „na doma“. Pak už jen vrátit auto a zpět na letiště. Byl to povedený prodloužený víkend. Plány na další dva dny by se daly určitě vymyslet, ale týdenní dovolená by za mě už byla hodně o válení se, což mi moc nejde.
A jaké je tedy shrnutí celé návštěvy Menorky? Líbilo se mi, že narozdíl od Mallorky ostrov nepraskal ve švech a všude jsme měli dost životního prostoru a klidu. Je to tam prostě menší a pomalejší. Příroda je krásná a vše na mě působilo čistěji. Na druhou stranu, pokud znovu na Baleáry, chtěl bych raději konečně absolvovat týden na silničce na Mallorce někdy v dubnu nebo květnu.
Několik tipů závěrem
Jak se dostat na Menorku?
Menorka není úplně profláklá letecká destinace a nabídka levných přímých letů z Česka a okolí je limitovaná. Aktuálně nabízí lety z Vídně Ryanair. Zpáteční letenku jsme měli za 70 EUR na osobu, ale pokud nejste limitovaní přesným termínem, dají se hlavně mimo sezónu sehnat i levněji. Za mě ale ta cena byla naprosto v pohodě.
Jak jsme se tam dopravovali?
Hlavně kvůli flexibilitě jsme si na Menorce půjčili auto. Šel jsem po ceně a vybral nejlevnější tarif se spoluúčastí v nejmenším autě, do kterého se vlezu. Tedy vyšlo to na půjčovnu OK Mobility a Peugeot 208, ale nakonec jsme vyfasovali větší Seat Leon. Rezervaci jsem provedl přímo na stránkách půjčovny a po registraci jsem dostal slevu 10 % na první zápůjčku. Vyšlo to levněji než přes Rentalcars, přibližně 40 EUR na den (ale během července a srpna je to spíš nedosažitelná cena). Z jiných levných půjčoven je na Menorce k dispozici například místní Autos Menorca a nebo mnou dříve vyzkoušené španělské Record Go. Přímo na letišti mají pobočku snad jen Sixt a Hertz. Ostatní půjčovny sváží turisty zdarma mikrobusem do přilehlé průmyslové čtvrti, kde mají své zázemí. Čas od výstupu z letadla až po převzetí auta se může snadno vyšplhat k jedné hodině. Z letiště do Mahónu jezdí pravidelně MHD a cesta trvá asi 15 minut. Takže pokud jedete na budget nebo neradi řídíte, není problém dostat se z letiště tímto způsobem. Po ostrově jezdí autobusové linky, ale doporučuji to spíše cestovatelům, kteří nikam nespěchají a mají dost času. Provoz i parkování bylo na ostrově v pohodě a mám pocit, že většina parkovišť je zdarma. Parkovací automaty jsem viděl opravdu jen v úplném centru Mahónu.
Kde jsme bydleli?
Ubytování jsem hledal přes Booking. Měli jsme limit 2000 Kč na noc se snídaní, což na nějaké kvalitnější ubytování nestačilo. Nakonec jsem narazil na hotel TRH Tirant Playa, který byl trošku dražší, ale hezký. Díky rezervaci přímo na stránkách hotelu (nikoliv přes Booking) jsem jako registrovaný zákazník dosáhl na lepší cenu. Nakonec nás i s nemalým turistickým poplatkem vyšla noc na 2400 Kč. Vůbec nelituji, že jsem se striktně nedržel rozpočtu, protože poloha hotelu i jeho uspořádání bylo boží. Hotel se skládal z mnoha malých apartmánů zasazených do svahu, kde uprostřed areálu byl bazén s restaurací a pěkným výhledem na zátoku a pláž. Všechno bylo velice vzdušné a příjemnější než v turistických králíkárnách na Mallorce. Pokud máte auto, je docela jedno, kde se ubytujete, ale podle toho, co jsem na ostrově viděl, jsem měl štěstí na výběr dostatečně klidného a zároveň dobře vybaveného místa.
Co jsme jedli?
Možná už jsem trapný, že moje další cesta byla opět do Španělska, ale pokud jste závislí na jamónu a toastech s rajčaty, pochopíte. Užívali jsme si opět španělskou kuchyni, sangrii a víno z Riojy. A jelikož jsme byli u moře, nesměly chybět každý den na večeři ryby. Nejlevnější klasika jako je například filet z mečouna s přílohou stál od nějakých 16 EUR. My jsme druhý den trochu nedopatřením snědli rejnoka s kaparovou omáčkou. Zpětně to maso nehodnotím jako chuťově jedinečné, zajímavá byla spíš ta zkušenost sníst něco neobvyklého z moře, co si jindy můžu hladit v ZOO na Lešné. Také jsme si dali paellu s černou rýží, což je vlastně rýže obarvená sépiovým inkoustem a chuťově zjemněná česnekovým dipem. Teď dál nečtěte, co je kurzívou: černé šlo dovnitř, černé šlo i ven. Specialitou ostrova jsou například menorské sýry a nebo místní gin. Ten se pije jako gin-tonik a servíruje se tak, že číšník vezme láhev ginu a ten lije do sklenice s ledem. Až se mu to zdá dost, dolije tak v poměru 1:1 tonikem. Myslím si, že porce ginu vždy hravě přesahovala jednu deci. Za nějakých 6-8 EUR velice slušné pití.
Koňská stezka
Poslední zajímavostí je tzv. Koňská stezka, španělsky Cami de Cavalls. Tato turistická trasa dříve sloužila pro rychlý přesun obránců ostrova po pobřeží. Táhne se kolem celého ostrova a je perfektně značená. Pro krátké i dlouhé výlety po pobřeží je naprosto ideální. Můžete si naplánovat cestu z bodu A do B, třeba z jedné vesničky do druhé a zpět se nechat dovézt místním busem nebo taxíkem. Stejně tak se můžete jako my vydat vždy stejnou cestou zpátky. Největší krása ostrova je podle mě v jeho pobřeží a právě díky této stezce se snadno a bezpečně dostanete k většině divokých pláží. Ty jsou často liduprázdné a prakticky vyzývají ke koupání.