Rubriky
Cesty

Granada a Málaga – ještě jednou do Španělska

Když jsem si v listopadu kupoval letenky na Kanáry, tak nějak zdravě jsem se naštval a pod heslem „peníze budou, my nebudeme“ jsem si koupil i letenky do španělské Málagy. Destinaci na Slunečném pobřeží (Costa del Sol) jsem zvolil záměrně. V hodinu a půl autobusem vzdálené Granadě totiž žije a studuje kamarád Javi, který strávil vloni rok na Erasmu v Olomouci a s námi v klubu hrál badminton. Proto jsem využil jeho pohostinnosti a do rozpálené Andalusie jsem se vydal v únoru. Dovolte mi, abych dál klasicky rozepsal zážitky z cesty den po dni.

Sobota 4.2. – tentokrát jen rozdíl 20 stupňů

Do Málagy jsem odlétal opět z Krakowa, kam jsem se v husté mlze a na namrzlé dálnici doklouzal po půl deváté ráno. Provoz letiště naštěstí nebyl kvůli počasí nijak ovlivněn a odlet proběhl bez problémů. Po tříhodinovém letu jsem vystoupil v opravdu prosluněné Malaze s příjemnými 20 stupni. Měl jsem asi něco málo přes tři hodiny do odjezdu mého autobusu do Granady, a tak jsem si v rychlosti prošel centrum, dal si něco k jídlu a raději jsem zamířil rovnou do přístavu, kde je pěkná pěší promenáda s obchody a restauracemi.

Jako správný Čech jsem hned zamířil na pláž, kde však docela foukalo. Moře bylo studené a než jsem si stihl udělat první selfíčko, tak mě jedna z vln ohodila boty. Po šesté hodině jsem se přesunul na autobusové nádraží a vydal se do Granady. První večer v Granadě byl nenáročný. K Javimu do bytu to bylo z autobusu přes supermarket maximálně 10 minut pěšky.

 

Neděle 5.2. – zmrzačen jídlem v Granadě

V neděli mě čekala prohlídka města za doprovodu Javiho, který mi sliboval ukázat všechna důležitá místa plus mě vezme do hospod, kde se člověk zadarmo nají. Prošli jsme opravdu většinu centra. Začali jsme u katedrály, potom jsme si prošli arabskou čtvrť Albaicín s pěknými výhledy na město od kostela San Nicolás.

Dále jsme si vyšlápli na protější kopec s arabskou pevností Alhambra a vrátili jsme se zpět do centra Granady, kde prakticky začala naše pouť po hospodách servírující jídlo zdarma (v případě, že si dáte nápoj). Právě Granada je tím trochu výjimečná. V řadě hospod totiž dostanete automaticky k nápoji tapas. A tapas je v jejich podání cokoliv od talířku oliv, nakládané zeleniny, přes smažené chobotničky až po hamburger s hranolkami. Třetinka piva stála kolem 2,5 EUR a našly se hospody, kde k tomu člověk dostal fakt velkou porci jídla. Nechápu, jak jim to vychází ekonomicky, ale ke konci jsme se dostali do situace, kdy jsme tapas odmítali. Každopádně bez místního průvodce bych takové hospody asi neobjevil a bez znalosti řeči bych si ani taková jídla neobjednal. Večer se k nám připojila Javiho kamarádka – badmintonistka a my jsme navštívili ještě další bary s nejrůznějším pitím, až jsme večer zakončili v cukrárně nad churros s horkou čokoládou.

Pondělí 6.2. – čas na vlastní prohlídku

Javi měl ráno práci, tak jsem si vyspával a flákal jsem se až do oběda. Tedy přesněji do 12 hodin, kdy se prý ve Španělsku teprve snídá. Já jsem se pak vydal pěšky znovu do města a v pomalejším tempu jsem si prošel centrum ještě jednou a pozorněji. Nafotil jsem nějaké fotky, hrál jsem si s kamerou a nikam jsem nespěchal.

Pozoroval jsem u toho rozdíly mezi prohlídkou města „jako turista“ a prohlídkou města za doprovodu místního člověka. Turista řadu míst vnímá jinak a mají pro něj jinou hodnotu, místní Vám zase lépe poradí s nákupem a s hospodou. Kolem osmé večer jsem se vrátil k Javimu na byt, kde jsme si dali nějaké španělské jídlo ze supermarketu, ale moc mě to neoslovilo. Zatím favoritem zůstává opečený chleba s olivovým olejem a jamónem.

Úterý 7.2. – v pasti turistických atrakcí

Ráno jsem nikam nespěchal, protože to se ve Španělsku nedělá. Ve 12 hodin jsme opět posnídali a já jsem potom jel do města, kde jsem měl od 14 hodin zarezervované arabské lázně. Byl to super zážitek. Za 30 EUR jsem se ocitl v objektu zrekontruovaných arabských lázní. Já si na vodní radovánky nepotrpím, ale tohle mi přišlo vhod. Lázně se sestávaly z bazénků se studenou, středně teplou a horkou vodou a párou. Člověk libovolně mezi bazénky přecházel a relaxoval. Do toho mohl popíjet horký mátový čaj a případně si ještě připlatit masáž. Pobyt v lázních byl omezen na hodinu a půl, což byl dostatečný čas, aby mi v tom teple povolily zatuhlá záda. Tak nevím, kebab dobrý, mešity příjemný, lázně špica, tak co mají všichni proti Arabům?

Po lázních jsem se příjemně naladěný vydal na organizovanou exkurzi za olivovým olejem. Na jednom místě v centru jsem spolu se dvěma dámami z Kalifornie nasedl do mikrobusu a jeli jsme asi půl hodiny za město do vesničky Nigüelas. Nejprve jsme se krátce prošli mezi olivovníky, ochutnali jsme olivy přímo ze stromu a poslechli jsme si, jak se olivy pěstují a jak probíhá sběr pro výrobu oleje. Poté jsme si mohli prohlédnout starý mlýn na olivový olej a vše bylo zakončeno degustací vybraných olivových olejů. Celá sranda stála 38 EUR, ale včetně dopravy to myslím bylo docela fajn. Ještě jsem si mohl přikoupit za 15 EUR degustaci vína a tapas, ale když jsem to nakonec viděl, byl jsem rád, že jsem si nepřiplatil.

Poslední večer jsme s Javim a spolu s několika Erasmus studenty zašli do blízkých barů na pivo a tapas zdarma. Což bylo fajn (nemyslím to jídlo, ale možnost potkat lidi z ciziny). Chybí mi možnost mluvit anglicky a angličtinu zapomínám, takže jsem rád za každou příležitost, jak si to procvičit.

Středa 8.2. – slunečná Málaga

Ve středu ráno jsem na místní poměry brzo (v 9 hodin) nasedl do autobusu do Málagy, kde jsem měl více než 5 hodin čas před cestou na letiště a odletem zpátky. Teplota v Málaze příjemně atakovala 20 stupňů, a tak jsem rychle nasadil krátký rukáv. Prošel jsem si širší centrum, přilehlé uličky kolem katedrály a hradu Alcazaba a dal jsem si pořádné mastné churros s čokoládou.

Poté jsem se po rozpálené jižní straně vydal parkem do strmého kopce na hrad Gibralfaro nad městem. Procházka to byla vydatná, ale ty výhledy stály za to. Základní vstup do hradu stál něco přes 2 EUR a vyplatilo se to. Procházka po hradbách totiž skýtala neuvěřitelné výhledy do celého okolí. Z hradu jsem poté sešel dolů na pláž Malagueta, kde se k mému údivu vyhřívalo na slunci velké množství lidí. Voda v moři byla studená, nicméně sluníčko hezky hřálo a já jsem si na chvíli lehnul pod palmu a dobíjel jsem baterky. Potom mi už zbývalo jen dojít na nádraží, nakoupit v supermarketu jamóny a vyrazit na letiště a cestu zpátky domů.

A nakonec klasicky pár tipů k cestám do Andalusie

  • Termíny si volte podle svého vztahu k horku. Od dubna do října tam totiž bývá hodně horko, o prázdninách 40 stupňů.
  • Cestování po Andalusii lze plánovat autobusem se společností Alsa. Hledal jsem i půjčovnu aut, ale ta byla hrozně drahá.
  • MHD v Malaze stojí 1,50 EUR za jednu cestu u řidiče, bus z/na letiště stojí 3 EUR.
  • MHD v Granadě stojí 1,20 EUR za jednu cestu u řidiče. Lze koupit předplacenou kreditovou kartu, kde je cestování levnější („pípá se“ při nástupu u řidiče), nicméně tu jezdí ještě jedna společnost označená jako LAC a s tou zkušenosti nemám.
  • Nepříjemnou zkušenost mám v Granadě s psími exkrementy, které byly úplně všude. Místy to byl takový slalom, fuj a hnus.
  • Byla mi doporučována návštěva Alhambry (arabská pevnost v Granadě), ale lístky je potřeba koupit s dostatečným předstihem přes internet.
  • Zde jsou odkazy na arabské lázně, kde jsem se byl okoupat a na Olive Oil Tour.
  • V Granadě si dejte pozor na cikánky, které turistům dávají do ruk snítek rozmarýnu. Poté Vám začnou věštit z ruky a chtějí za to eura. Když nezaplatíte, začnou po Vás něco křičet (asi sprostě a obojí španělsky).
  • Andalusie samozřejmě není jen Málaga a Granada, ale například i Sevilla a Cordóba. Zajímavých míst je víc. Mě osobně mrzí, že jsem z důvodu oprav nemohl navštívit Caminito del Rey, které jsem viděl z letadla a bylo to úchvatné. Také je tu pohoří Sierra Nevada, kde se v zimě lyžuje a ceny jsou tam vyšší než ve Švýcarsku.

Pokud by Vás cokoliv zajímalo, napište do komentářů.