To jsem tak plánoval cyklistickou dovolenou na Mallorce, až jsem nakoupil letenky do Málagy. Ne, nešlo o překlep nebo chybu v rezervačním systému, ale o úmysl. Na jednom webu totiž psali, že mnohem lepší cyklistický zážitek nabízí španělská Sierra Nevada. A proč se tedy vyplatí vyměnit baleárskou cyklotovárnu za ospalý andaluský venkov? Čtěte dál a dozvíte se.
Už ani nevím, jak se mi to podařilo, ale nějak jsem prostě narazil na stránky půjčovny Cycle Sierra Nevada a s otevřenou pusou jsem hltal fotky a popisky jejich doporučených tras: 10kilometrové výjezdy, kopce přesahující 1000 metrů a přitom stále kousek od pláží Costa Tropical. Dita z Kouzelné Mallorky promine, ale tomuhle nešlo odolat. Obzvlášť, pokud člověk miluje opravdové Španělsko. V Andalusii jsme byli už v roce 2021, ale toto autonomní společenství je rozlohou větší jak Česká republika, takže stále bylo co objevovat.
Den 1.: Cestovní
Do Málagy jsme letěli z Vídně a letenky jsme vybírali na půl podle ceny a podle přijatelných letových časů. Na letišti v Málaze jsme přistáli kolem 16. hodiny a rovnou jsme si šli do půjčovny vyzvednout auto. Naše cílové městečko Vélez de Benaudalla bylo asi hodinu jízdy od letiště. Když jsme k němu sjížděli z dálnice klikatou horskou silničkou, začal jsem se bát, zda ty kopce vůbec ušlapeme. Kolem 18. hodiny jsme si převzali pronajatý byt a zajeli jsme si nakoupit do nedalekého města Motril. Pak už jsme jen v místním baru nabírali síly na první cyklistický den.
Den 2.: Haza Del Lino (via Polopos)
V neděli ráno jsme si domluvili vyzvednutí kol v půjčovně: krásné silničky BMC s elektronickou 105kou. V plánu byla trasa přes Motril a dál po silnici podél pobřeží. Byla neděle, takže ideální pro průjezd městem a potenciálně rušnějšími letovisky. Hned v prvním kopci jsme se uklidnili, že co z auta vypadalo jako pruďák, tak nakonec nebylo zase tak hrozné. Taky jsem zjistil, že můj cyklopočítač Garmin nemá defaultně nainstalované mapy celé Evropy, takže veškerá navigace probíhala pouze pomocí “čáry a šipky” na displeji. Kromě průjezdu Motrilem to ale vůbec ničemu nevadilo. Silnice po pobřeží nenápadně stoupala a klesala, takže přibývaly nastoupané metry, foukal příjemný větřík a my jsme se kochali krásnými výhledy. Povinnou zastávku na toust s rajčaty a jamónem a doplnění tekutin jsme provedli v Cafetería Caferini v Castell De Ferro. Pak už jen pár kilometrů podél pobřeží a začalo první peklíčko.
Výjezd na Haza Del Lino přes vesničku Polopos má nějakých 17 km s převýšením 1200 metrů. První kilometry mají nejprudší sklon, ale odměnou jsou rychle nastoupané metry a výhledy na moře. My jsme jeli pohodovým tempem. Zastavoval jsem kvůli focení a v Poloposu jsme si dali vodu a kolu na osvěžení. Ze sedla Haza Del Lino následoval příjemný přejezd hřebenu, kde se nám otevřely výhledy na vrcholky Sierra Nevady a začal nekonečný sjezd do Órgivy. Opět jsme si udělali nějaké zastávky na focení a také jsme si ze stromu utrhli nějaká granátová jablka. Posledních 15 kilometrů nad vodní nádrží překvapilo, protože co jsem dle mapy čekal jako pohodovou vyhlídkovou jízdu, znamenalo nakonec dodatečných 400 nastoupaných metrů. Nedělní provoz zde trochu houstl, ale přesto si nás nikdo na klikaté silnici nedovolil předjet s menším rozestupem než povinných 1,5 metru. Do Vélezu jsme dojeli po 94 kilometrech s výstupem 2100 metrů. Slušná porcička. Když si u nás vyjedu na 100km kopcovitý okruh do Hostýnek, mívám výstup kolem 1300 metrů.
Po celém dni jsme byli docela unavení, ale nějak nám to nedalo a po sprše a malém pivku jsme skočili do auta a jeli jsme k moři na Playa Granada. Zastavili jsme v liduprázdném letovisku a šli na pláž. Překvapilo mě, že turistická sezóna zde netrvá ani do konce září, ačkoliv teplota vzduchu atakovala třicítku. Vyvalili jsme se na poloprázdné pláži a užívali jsme si teplo, sluníčko a osvěžující moře. Plán najíst se někde u moře úplně nevyšel. Cestou zpátky do Vélezu jsme zastavili u zvláštní restaurace u dříve vytížené silnice. Dnes je tam provoz zanedbatelný, ale lidé se kupodivu do restaurace hojně sjíždějí. V nabídce měli výborná jídla typická pro danou oblast, ovšem během domingos y festivos s přirážkou.
Den 3.: Lecrin Valley Ride
Druhý den v sedle jsme si dali “odpočinkový” okruh. Z doporučených tras jsme si zvolili tu, která na mapě objíždí rozsáhlé Valle de Lecrín. Prakticky hned z úvodu jsme začali stoupat do vesnice Guájar. Výškové metry na klikatící se horské silnici pěkně přibývaly. Z úvodních 100 metrů nad mořem jsme po 15 kilometrech byli v 800 metrech. Celé stoupání ale bylo moc příjemné a opět prakticky bez aut. Občas ze silnice odbočovala prašná cesta k venkovské chatě s bazénem. Kolem nás byly krásné výhledy na horský masiv Sierra Nevady, do kterého se opíralo ranní slunce. Tahle panoramata si při sjezdu prostě nevychutnáš. Někde v nejvyšším bodě naší cesty jsme se schovali do závětří hory a začali mírně klesat k městečku Restábal, jehož okolí je známé například pěstováním pomerančů. To bylo znát také na zahrádkách u cesty, kde se střídaly pomeranče, citróny a avokáda.
Ve vesnici Talará jsme si v kašně dopustili vodu a pokračovali do lázeňského městečka Lanjarón, které leží v oblasti zvané Alpujarras ve výšce 650 metrů. Zde jsme si v centru dali tapas a povinně jsme se napili z Fuente de Vida (Pramene života), jehož voda prý pomáhá lidem mládnout. Jako vyměnění jsme potom šlápli do pedálů a sjeli dolů do města Órgiva a opět vyhlídkovou cestou kolem přehrady zpět do Vélezu.
Odpoledne jsme se vydali na pláž do letoviska Torrenueva Costa. Bohužel, silně foukalo a moře bylo hodně rozbouřené, tak jsme si aspoň zašli k zajímavé vyhlídce na skále, kam vedl prosklený mostek vysoko nad mořem. Ve Vélezu jsme si ještě před večeří vyšli omrknout místní hrad a krásné výhledy z jeho hradeb.
Den 4.: Cáňar Climb
V úterý jsme si dali další “odpočinkový” okruh – tentokrát kolem přehrady s výjezdem do vesnice Cáňar. Velká část byla proti směru okruhu předešlého dne. Začátek byl tedy po scénické silnici nad přehradou, která končí tunelem u historického kamenného mostku pod Órgivou. Pár set výškových metrů jsme měli v nohách a krásně jsme se rozcvičili na následující 8kilometrové stoupání s převýšením téměř 600 metrů. První část byla trochu otravná, protože zde byl na místní poměry větší provoz, ale jakmile jsme odbočili ze silnice vedoucí na Treveléz, byla to paráda. Cáňar je totiž vesnice na kopci, kde končí cesta. Stoupání nahoru je jedinečné tím, že je protkáno nespočtem serpentin a po celou dobu je ze silnice nádherný výhled do celého údolí.
Když jsme vystoupali do vesnice, vládl v ní ospalý klid. V tu dobu nebyla otevřená žádná kavárna až na malý krámek s potravinami u kohosi doma. Tak jsme si na lavičce před kostelem vypili aspoň kolu a v kašně jsme si doplnili vodu na další cestu. Sjezd zpátky do Órgivy byl za odměnu a prázdná silnice zvala k průjezdu zatáček protisměrem. Ztuhlé nohy jsme pak museli opět rychle rozhýbat ve stoupání do Lanjarónu. Kousek za továrnou na stejnojmennou balenou vodu byla odbočka na původní hlavní silnici N-323 Motril – Granada, která je dnes opuštěná a slouží prakticky jen místním, motorkářům a cyklistům. Do Vélezu to bylo už jen 12 kilometrům z kopce (s jedním menším “hrbem”). Jelikož zde bylo vidět daleko do celého údolí, sjezd působil docela nebezpečně. Asi v půlce jsme přibrzdili u odbočky k osadě Acebuches, kde se na jednom místě potkával starý kamenný most s úzkým tunelem, novější most silnice N-323 a v pozadí monumentální estakáda dálnice A-44.
Po návratu do Vélezu jsme v brzkém odpoledni přibrzdili u místního baru na pivo a sendvič. Když jsme se dali trochu do pořádku, sedli jsme do auta a vydali se na výlet do pobřežního městečka Salobreňa. Hodně foukalo, takže s koupáním v moři jsme se rozloučili a vydali se na prohlídku maurského Castillo de Salobreňa. Hrad se spolu s historickým centrem krčí pěkně na kopci, kam je přístup přes bludiště úzkých uliček. Výstup dal nohám docela zabrat, ale za návštěvu hradu a ty výhledy to stálo. Potom jsme se ještě prošli pobřežní promenádou, ale u moře nás to málem odfouklo. Většina restaurací byla zavřená, takže jsme se na večeři přesunuli zpět do Vélezu.
Den 5.: Carretera De La Cabra
Ve středu jsme měli v plánu projet si tzv. Kozí stezku, což byla v minulosti hlavní kupecká cesta, kudy se přes hory vozilo zboží a ryby z pobřeží do Granady. Dnes se jedná o nádhernou horskou silničku s minimálním provozem. Než jsme se ovšem dostali k začátku stoupání, museli jsme vyšlapat několik brdků přes Molvízar a Ítrabo. Na křižovatce před Otívarem jsme najeli na silnici A-4050 a té jsme se drželi. Otívar je posledním místem, kde je možné doplnit zásoby vody a jídla na dalších 45 kilometrů. V místní restauraci jsme proto zastavili na kolu a klasický toust s rajčaty. Náhodou jsme se tu potkali i se dvěma cyklisty původem z Walesu, kteří měli stejný směr. S tím fyzicky zdatnějším jsme se později potkali v kopci a šlapání jsme si zpříjemnili povídáním o cyklistice. Funny storka, týpek si vzal na dovolenou do Španělska svou “béčkovou” silničku (myslím nějaký Trek na elektrice), protože se mu nechtělo letadlem tahat jeho Pinarello Dogma.
Celý výjezd až do sedla ve výšce 1333 m měřil 25 km a s pár zanedbatelnými sjezdy jsme tam našlapali 1400 výškových metrů. Nahoru jsme však jeli s několika zastávkami na focení a občerstvení. Výhledy zde byly opět nepředstavitelně krásné a provoz téměř nulový. Dál jsme pokračovali asi 7 km nahoru dolů po náhorní plošině a potom asi 15 km z kopce do Padulu.
Ten den jsme měli štěstí na vítr. Ve sjezdu foukalo od Granady pěkně proti nám, což nás příjemně přibržďovalo. Když jsme se občerstvili na benzínce u dálnice v Padulu a po N-323 se vydali zpět k Velézu, foukalo nám pěkně do zad. Zpočátku byl na boční silnici celkem provoz, ale po pár kilometrech se to vrátilo do klasického klidného módu. Projeli jsme Talará a Béznarem jako o dva dny dříve a po přejezdu dálnice jsme opět odbočili na liduprázdnou silnici dolů k přehradě a zpátky do Vélezu.
Na byt jsme přijeli docela rozbití. Hodně foukalo, takže nemělo cenu jet na pláž. Ivča si šla na chvíli lehnout. Já jsem si pod záminkou nákupu pečiva zašel na jedno dvojpivo. Navečer jsme vyzkoušeli další příjemný tapas bar ve Velézu.
Den 6.: Treveléz
To nejlepší jsme si nechali na konec. Vesnice Treveléz leží ve výšce téměř 1500 metrů na jižním úpatí Sierra Nevady a je proslulá především díky tradiční výrobě jamón serrano. Cesta do Trevelézu ale vezme hodně času a sil. My jsme vyjeli opět kolem přehrady směrem na Órgivu a za tunelem jsme stoupali dál do Torvizcónu, kde se vyplatí doplnit tekutiny a případně i něco sníst. Měli jsme za sebou 30 km prakticky pořád do kopce a nastoupáno 900 výškových metrů. Kousek za Torvizcónem se odbočí do krátkého klikatého sjezdu, přejede se mostek a začíná výživné stoupání. Na 11 km jsme nastoupali dalších 800 výškových metrů. Místy byl sklon docela neúprosný, ale my jsme si dělali foto přestávky a nebo jsem chvíli trhal mandle ze stromů u silnice. Dalších 8 km vedlo nad údolím, kde pár desítek metrů naproti vidíte silnici, kterou se budete později vracet z Trevelézu. Tam už jsme nastoupali jen něco málo přes 200 metrů.
Treveléz je opravdu malebný a jamón tam vidíte na každém kroku. My jsme si náhodně vybrali restauraci Meson Haraicel, kde jsme si dali vynikající gazpacho a obří toust s rajčaty a jamónem. Na teplém horském slunci se nám sedělo moc příjemně, ale po 50 km prakticky do kopce nás měla čekat pohoda zpátky dolů do Órgivy. Pravdou však bylo, že silnice, která měla podle očekávání klesat, měla na své trase řadu dílčích brdků a nějaký ten nastoupaný metr jsme si ještě připsali. Před Órgivou začalo nepříjemně foukat a sjezd, který měl být za odměnu, byl spíše za trest, protože se přes poryvy větru nedalo jet moc rychle. Naposledy jsme se projeli po silnici nad přehradou a příjemně zničení jsme se vrátili do Vélezu.
V pozdním odpoledni jsme za každou cenu jeli ještě k moři. Podle předpovědi mělo být na pobřeží klidněji, ale i tak byl vítr a vlny natolik silné, že nám to nedovolilo se okoupat. Večer jsme se dle domluvy vydali neochotně vrátit kola do půjčovny a dali jsme si poslední tapas, točenou Alhambru a tinto de verano.
Den 7.: Návrat
V pátek ráno jsme ještě za tmy sedli do auta a odjeli směr Málaga. S přicházející ranní špičkou houstl provoz a my jsme tak velkou část cesty popojížděli v kolonách. Byly to trochu nervičky, protože čas odletu se blížil, dojezd se prodlužoval a nám zbývalo ještě natankovat a vrátit v půjčovně slušně odřené auto. Nakonec vše proběhlo celkem hladce a jak to tak bývá, ještě jsme čekali na letadlo kvůli mírnému zpoždění. Cesta autem z Vídně do Přerova mi dala zabrat asi úplně nejvíc. Pátek odpoledne s sebou přinesl hustou dopravu a několik kolon, takže jsem byl opravdu rád, když jsem kolem 18. hodiny zaparkoval doma.
A na závěr…
Kde je Vélez, proč zrovna tam?
Vélez de Benaudalla leží poblíž dálnice A-44, která spojuje pobřeží Costa Tropical s Granadou. Nejbližší letiště se nachází v Almeríi a Granadě, ale pro lety ze střední Evropy je nejdostupnější Málaga vzdálená 110 kilometrů po dálnici. Vélez má přibližně 3000 obyvatel a disponuje několika restauracemi, pekárnami, obchodem s potravinami či zeleninou. Ubytovací kapacity jsou omezené a jedná se víceméně o pronájem bytů, hotel jsem viděl v nabídce jeden. Dostupnost veřejnou dopravou je omezená. Několikrát denně tam zajíždí autobusy ALSA na trase Motril – Granada. Pro spojení s Málagou se vyplatí půjčit si auto. Vélez jsme zvolili hlavně kvůli zázemí půjčovny kol a nakonec nám vyhovovala i klidná vesnická atmosféra. V létě může být plus, že je zde o pár stupňů příjemněji než přímo na pobřeží. K moři se dá dojet autem během 15-20 minut, stejně tak jako k supermarketům v Motrilu.
Sierra Nevada a okolí
Samotné pohoří Sierra Nevada se svým lyžařským střediskem Pradollano (severní svahy) je dostupné krásnou silnicí z Granady, kudy jezdí i etapy cyklistické Vuelty. My jsme se pohybovali na opačné (jižní) straně pohoří kolem údolí řeky Ízbor a Guadalfeo a kolem pobřeží. Rovinaté terény zde prakticky nejsou a hned od moře se zvedají hory s nadmořskou výškou přes 1000 metrů. Horské silničky mají krásný asfalt a provoz na nich je minimální. Umím si představit, že tu můžeme strávit dalších 5 dní v sedle a stále objevovat nové trasy.
Proč raději sem než na Mallorku?
Mallorca je skvělá a cyklistika na ní jakbysmet. Ale už není tak autentická a je hodně přizpůsobená hotelovým turistům. Mallorca je super, pokud si chcete odpoledne po švihu ještě zajít na pláž. Naopak tenhle kout Andalusie je venkovsky pomalý. A když se někde zastavíte na kafe nebo toust s jamónem a rajčaty, máte možnost poznávat opravdové Španělsko. Navíc tady ještě servírují tapas zdarma k nápoji, což je hrozně milý zvyk. Teploty jsou zde příjemné i během podzimu a zimy – například teď na konci listopadu je slunečno a denní teploty dosahují 20 stupňů.
Půjčení kola
Ve Vélezu má základnu Cycle Sierra Nevada, což je tým cyklistických fandů, kteří zde provozují půjčovnu. Jejich obchod v centru sousedí s barem Thivany’s, takže pivko po švihu je vždycky po ruce. V nabídce půjčovny jsou moc fajn karbonové silničky od BMC v podobných cenách jako na Mallorce. Naše karbonové BMC Roadmachine/Teammachine na 105 Di2 vyšlo na 35 € na den. Cycle Sierra Nevada také organizuje cyklistické kempy se skupinovými vyjížďkami. Pokud máte ovšem elementární orientační schopnosti a jste socky z východu jako já, tyhle kempy se vám cenově úplně nevyplatí.
Půjčení auta
Já jsem bral auto opět od Record Go. Za rozumnou cenu jsem to měl i s plnou pojistkou. To se mi tentokrát vyplatilo, protože jsem auto svou nepozorností v garáži velice slušně odřel o sloup. Recenze na Google Maps mají klasicky hrozivé, ale moje zkušenost byla opět pozitivní. Nicméně je možné, že v sezóně tam bude u každé půjčovny fronta a dlouhá čekačka.